Heriocké "ladění" P68SC

P68SC u nás nikdy nepatřily mezi příliš rozšířené zbraně. Objevily se zde společně s "dlouhými pumpami" s plnitelnými lahvemi, cenou se jim velmi blížily a jen málokdo si je tu proto koupil. Brzy na to pak dlouhé pumpy odsunuly stranou semiautomaty. Čistá kategorie Stock Class u nás byla - s vyjímkou klasických PGP/ZGP - věcí vpodstatě neznámou a tak málokdo chápal, k čemu by takováto zbraň vlastně měla být dobrá a proč by do ní měl investovat. Kdo chtěl zbraň na 12 bombičky, volil daleko levnější a snáze dostupné PéGéPéčko. P68SC se tak stalo spíše jen krátkodobým předmětem obdivu skalních příznivců PGP... a to vzhledem k nízké hospodárnosti využití plynu v továrním stavu, spíše jen těch, kteří se s ním v reálu nikdy nepotkaly.

Stejně tak tomu bylo i u mě - byla to zbraň, kterou jsem ve svých začátcích moc chtěl, ale v dané chvíly pro mě - jak už tomu tak bývá - byla zcela jasně nedostupná... což bylo ze zpětného pohledu asi jen dobře. Nakonec jsem si tu "svou" našel až o mnoho let pozdeji, v době, kdy jsem na ni už byl skutečně "připravený" a její nedostatky mě už nemohly zastavit.

Původní P68SC SN#194808117 krátce 
po jeho ''ukořištění'' na jaře roku 2004

Původní představa, že získám velké PéGéPéčko s daleko větší přesností a dostřelem, tak zprvu nebyla zcela naplněna, což ovšem vyústilo v mnohaletou cestu experimentů, pokusů a omylů, práci teoretickou i praktickou, která se změnila z prosté snahy připravit si zbraň se kterou bych hrál spíše v závod o to, co z této citové záležitosti dokážu vymačkat. Nazval bych to ladičskou epopejí, na jejímž počátku bylo běžné, tuctové P68SC, které se v americe prodává po pár dolarech a na jejímž konci bylo totéž, ovšem už značně odlišné P68SC s výkony na úrovni nejvyšší špičky Stock Class, s výkony, které jsou pro mnohé jen stěží uvěřitelné.

Protože sama cesta tu nakonec byla důležitější než cíl, místo vyloženě technického popisu možností, alternativ a výsledků, nebo snad stavu koncového exempláře, tuto pasáž pojmu poněkud více slohově... a rozepíšu se ještě víc než obvykle. Čtenář tak mimo jiné bude moci nahlédnout nejen do způsobu a výsledku, ale i do postupu, jakým se někdy ubírá ladění zbraně. A to ladění opravdu ne jen tak ledajaké...


Získání a zprovoznění mé první P68SC

Na svou první P68SC jsem narazil u "Blatenských kropičů" v roce 2004. Koupily si ji v setu s maskou ve svých začátcích (v roce 1999 se společně s maskou JT Whipper, několika bombičkami a kuličkami v ČR prodávala za 4600 Kč), nikdy jí příliš nepřišly na chuť a jako tehdejší uživatelé semiautomatů ji už používali jen jako záložní zbraň a především pak na půjčování začínajícím kamarádům. Moc dobře jí nerozuměly a zrovna také byla nefunční. Protože pořádně netušily co to vlastně mají ani co s tím, brzy jsme se dohodly - rádi mi ji prodaly za 2500 Kč, což byla myslím s ohledem na okolnosti velmi slušná cena pro obě strany. Později se ke mě z jiných zdrojů dostaly ještě další dva exempláře P68SC, které jsem koupil za daleko nižší cenu a v lepším stavu...

Ale zpátky k onomu prvnímu exempláři, jehož příběh byl asi nejzajímavější. Když u mě našel nový domov, byl trochu nemocný... bylo tu hned několik problémů: netěsnosti kolem ventilu, prázdná bombička zablokovaná ve zbrani (přilepená na čelní těsnění) a poškozený závit zádky komory pro CO2. Byla nutná celková rozborka zbraně, což vyžadovalo demontážní klíč (Sheridan Valve tool), který jsem v té době naštěstí už měl.

Začal jsem vypreparováním bombičky. Nebylo to jednoduché, protože byla k těsnění doslova přilepená. Musel jsem rozebrat celý ventil a vyrazil ji ven zevnitř, s použitím decentního násilý, za pomoci dřevěné tyčky, gumové paličky a svařovací elektrody tloušťky 3mm. Po třičtvrtěhodinovém opatrném snažení se dílo podařilo. Čelní těsnění bylo po této operaci kupodivu v naprostém pořádku - po odstranění zbytků továrních konzervačních prostředků, dotvarovaní podle hrdla bombičky a přestříknutí trochou řídkého hydraulického oleje, vypadalo a fungovalo bezvadně.

Po vložení a perforaci první bombičky se ale ukázalo, že netěsnosti nezmizely. Zjevně neměly nic společného s čelním těsněním. Minulý uživatel se s tím zřejmě také setkal, ale očividně mu nebylo jasné kudy tu vlastně plyn odkud kam teče, protože se pokoušel kusem pryžové "destičky" těsnit malý technologický otvor pod rámem rukojeti, který s netěsností neměl nic společného, tedy až na to, že byl prostě blízko místa kde to syčelo :-). Problém byl samozřejmě úplně jinde. O-kroužky kolem ventilu sice ani v nejmenším nevypadaly poškozeně, ale to mně nezmýlilo - všechny jsem je vyměnil za nové a jejich úložné plochy vyčistil a přestříkl je olejem. Netěsnost zmizela, aby se už nikdy znovu neobjevila.

Zůstal poškozený závit komory pro bombičku. Někdo se ho pokoušel opravit, ale tak úplně se mu to nepodařilo i přes drobné (a ne právě profesionální) zkracování jeho přední části. Nebylo to ale tak zlé a ani to nebylo na smontované zbrani viditelné. Nejprve jsem tedy závity na obou protikusech důkladně očistil a poté jsem se pustil do opatrných pokusů o "restauraci" závitu. Pilníkem jsem poupravil čelní část a čelním soustružnickým nožem jsem (ručně) poškozené závity opatrně projel. Následně, s pomocí oleje, zhruba hodinovým neustálým povolováním a utahováním originální ocelové zádky jsem pak závit dostal opět do plně funkčního stavu.


První střelba

Po opětovném smontování nastal konečně čas na plnohodnotnou zkušební střelbu. První výstřely byli prostě nádherné - pěkné dlouhé a přímé rány, takové, které mají z levnějších továrních zbraní zpravidla jen dlouhé semiautomaty nebo pumpy, ale zbraň se při nich současně chovala neobvykle klidně. Výkon ale rapidně upadal už po desátém výstřelu a víc než 18 použitelných ran se ze zbraně prostě nedalo vydolovat. Prvních několik ran bylo znatelně lepších než ty nejsilnější u neladěného PGP, ale ostatní horší a celé to působilo velmi depresivně, právě kvůli tomu kontrastu mezi nejlepšími a "ostatními" výstřely. O nějaké konsistenci úsťové rychlosti se vzhledem k ostrému průběhu křivky také nedalo moc mluvit.


První ladění

Po prvních testech zprovozněné zbraně bylo zjevné, že s ní k - dosažení rozumné hospodárnosti - bude třeba něco vyvést. Měl jsem tehdy už nějaké zkušenosti s laděním PGP (ze kterého P68SC přímo vychází) a tak jsem se do toho bez většího váhání pustil. Nejprve jsem dokonale vylapoval hlaveň a zbavil ji onoho přestřiku lakem vevnitř. Dále jsem odbrušováním odlehčil úderník (z 43g na 20g) a vyměnil jak ventilovou, tak bicí pružinu, obojí za silnější (což mělo zrychlit jak otvírání, tak uzavírání ventilu). Poté jsem upravil těleso ventilu, aby umožňovalo větší průtok (rozšíření centrálního otvoru na 6.5mm, čtyř obvodových na 5.5mm, prohloubení spojovací drážky na R3) a ze stejného důvodu zbrousil i střed dříku jehly ventilu. V neposlední řadě jsem i otevřel "turnajový" regulátor rychlosti v závěru na maximum, tak, aby nic nebrzdilo plyn, který už ventilem proteče do závěru.

14'' mosazná hlaveň P68SC po ručním lapování 14'' mosazná hlaveň P68SC po ručním lapování Originální a odlehčený úderník

Řez původním a upraveným ventilem

Tyto úpravy měly společně zvětšit maximální průtok plynu ventilem, zkrátit čas jeho otevření, odstranit bouncing a snížit ztráty protékajícího plynu. V té době mi právě přišel nový (první) měřák rychlosti, takže jsem si až teť mohl celý průběh rychlosti při střelbě dokonale oměřit. Výkony po zmíněných úpravách sice viditelně trochu stouply, ale efektivita v porovnání s klasickým sériovým PGP stále nevypadala nijak úžasně:

První výsledky měření P68SC:
modrá: P68SC po první úpravě
žlutá: sériové PGP

Největším přínosem zmíněných úprav nakonec bylo ve skutečnosti to, že se v souvislosti s odlehčením úderníku zmenšila prodleva mezi stisknutím spouště a výstřelem a klesla hlučnost. Celkový pocit ze zbraně se zlepšil více, než by odpovídalo změně výkonů, které zůstaly hodně podobné originálu. Výstřel byl bezprostřednější a "kratší", jinak se ale výkony "na střelnici" zdály být skoro stejné.


Přetěsnění závěru

Zvětšení průtoku plynu a zkrácení jeho dávkování nicméně vedlo k tomu, že se tentokrát u prvních výstřelů viditelně ukazovaly značné netěsnosti okolo závěru - jak v této sestavě šlo do mechanismu stejné množství plynu v kratším čase, při prvních, nejsilnějších, výstřelech byl po bocích viditelný odfuk tekutého CO2 zkrze prostor uzamikacích kuliček závěru (vypadalo to jako malá parní lokomotivka), kudy mohla vést z komory pouze jedna cesta - skrze "turnajový" regulátor rychlosti umístněný v závěru, redukující průtok plynu do komory.

Bylo jasné, že tato netěsnost z velké části znehodnocuje celou zbraň. Rozebral jsem tedy celý závěr, vyjmul ven regulační šroub s podélnými výřezy (pro odpružené kuličky fixující ho v nastavené poloze) a nahradil ho novým plným červíkem bez výřezů (šlo o 5/16 UNF délka 1/2"... ale jde ho případně i docela lehce přeříznout na klasický M8). Tento červík jsem pak znovu zašrouboval do zbraně utěsněný teflonovou páskou a udělal v něm jen dva malé (fixní) polokulové otvory pro uzamikací kuličky (neboť ty tvořily část dosedací plochy zadního o-kroužku, který byl zároveň jejich přítlačnou pružinou). Následný test ukázal, že změna vedla k okamžitému, radikálnímu zlepšení, kdy rychlost při stejném nastavení zbraně, vyloženě jen vlivem odstranění úniků plynu v závěru vyskočila až na 330 fps:

Zlepšení po prvním přetěsnění závěru

Při prvních ranách byl ale přesto stále viditelný únik plynu závěrem, byť už ani zdaleka ne tak velký, jako předtím. Znovu jsem celý závěr rozebral a pátral, kde je problém. Skončil jsem u posledního o-kroužku vzadu (těsnícího vstup z ventilu do závěru), který částí průměru sedí na kuličkách. Vyjmul jsem tedy nový šroub s polokulovými otvory i samotné kuličky, vložil nový plný šroub opět zatěsněný v závitech teflonem a vybrání v závěru ve kterém na něm kuličky seděli tentokrát zalil cínem a dobrousil jehlovým pilníkem do krásného klasického osazení pro o-kroužek. Nový test po smontování ukázal další nezanedbatelný nárůst úsťové rychlosti - nad 350 fps - (dosažený opět jen odstraněním netěsností) a veškeré viditelné úniky plynu při prvních ranách už nadobro zmizely:

Zlepšení po druhém přetěsnění závěru


Záver P68SC a tři ''těsnící'' šroubky - plný (zalívaný cínem), s polokulovým vybráním a originální šroub s podélnými výřezy

Po uspokojivém přínosu utěsňěnování závěru, jsem se situaci pokusil ještě vylepšit výměnou o-kroužků za x-kroužky. O-kroužek by totiž jako těsnící prvek měl být vyhovující pouze pro statické těsnění do tlaku max. 20 atmosfér, zatímco při výstřelu paintballové zbraně by naopak měl být namáhán dynamicky a tlak v komoře by teoreticky, na okamžik, mohl dosáhnout i přes 50 atmosfér... což opravdu není ideální. Naproti tomu X-kroužek (Quadring), by měl být schopen bezproblémově těsnit až do tlaku 60 atmosfér a tak by zde jeho použití mělo být přecejen vhodnější. Quadringy jsou sice daleko dražší, hůře k sehnání a jejich montáž do drážky vyžaduje více pečlivosti, ale mě to neodradilo. Použil jsem stejné, jaké jsem v té době s úspěchem využíval v závěru PGP - rozměr 12,37x17,61x2,62.

Při následných testech se ovšem ukázalo, že centerfire bolt P68 není pro zástavbu x-kroužků ani zdaleka tak vhodný jako závěr PGP a že tu také nic až tak podstatného nepřinášejí. Trojice x-kroužků cestující přes několikero hran tu radikálně navyšuje odpory, vzhledem k menším rádiusům se více opotřebovává a těsnění už přitom příliš nepomáhá - pravděpodobně proto, že v centerfire boltu plyn "stabilizuje" svůj směr dopředu, proti kulce a stylem vyústění je více izolován od těsněných ploch. Plyn také uvnitř závěru ještě částečně expanduje, čímž tlak v komoře poklesne. Vrátil jsem se tedy z x-kroužků zpět k o-kroužkům a vystačil si s pouhou jejich výměnou za zcela nové, nijak neopotřebované. Později jsem v závěru P68SC začal používat x-kroužek pouze v nejpřednější drážce, kde nezpůsoboval žádné problémy (že by tu ale oproti o-kroužku nějak viditelně pomáhal, také nemůžu potvrdit).

O-kroužek a X-kroužek (Quadring) O-kroužek a X-kroužek (Quadring)

I přes dílčí neúspěch s x-kroužky to nyní s P68 vypadalo nadějně, protože utěsněním závěru se úsťová rychlost při zachování stejné spotřeby plynu dostala vysoko nad bezpečnostní limit. Zdálo se, že ke zvýšení počtu výstřelů prostě stačí snížit předpětí bicí pružiny, čímž se skrze snížení dopadové energie úderníku zkrátí čas otevření ventilu, společně se kterým klesne množství plynu které s každým výstřelem projde ventilem. Vrchol by křivky pak podle prosté logiky měl klesnout pod 300 fps a ona by se měla místo toho roztáhnout trochu do délky. Vypadalo to sice naprosto jednoduše a logicky, ale tak jednoduché to bohužel nebylo...

Výsledek P68SC před a po přetěsnění závěru


První pookusy o napřímení rychlostní křivky

Záhy se ukázalo, že prosté snížení síly bicí pružiny úderníku vždy nevede ke zvýšení počtu ran, jak by se mohlo zdát. Dlouho mi nebylo jasné, proč se při snížení množství plynu přepouštěného do ventilu v tom či onom případě nezvýší počet ran, ale mnohdy jen klesne úsťová rychlost obecně a počet "použitelných" ran se tak v reálu velmi vlastně naopak jen sníží.

K (zdánlivému) pochopení jsem dospěl až po testech několika různých druhů ventilu z nichž jsem chtěl zvolit nejvhodnější. Zkusil jsem standatní ventil i jeho různě "prořezané" varianty a pochopil, že zde jde o optimální množství plynu v mechanismu. Z výsledků testování těles ventilu totiž vyplynulo, že při zvyšování efektivity jde nejen o to, aby ventil umožňoval vysoký průtok, ale také o to, aby měl co nejméně prostor pro nežádoucí expanzi plynu v sobě samém, které plýtvají částí hnacího potenciálu plynu při každém výstřelu... a že tedy pro každý ventil existuje i určitá optimální doba otevření a snad i optimální nastavená úsťová rychlost v té které zbrani. Vyplynulo z toho pochopitelně i hledání optimálního typu ventilu.

Nová a původní sériová sestava částí přímo 
souvisejicích s dávkovacím ventilem

Řez upraveným standartním ventilem 
a ventilem s novým tělesem

Při podrobnějším testování (které zahrnovalo vyzkoušení asi 5 provedení tělesa ventilu) se v dané P68SC jako nejlepší ukázal ventil s jediným velkým otvorem na obvodu, ve stylu pozdních WGP Sniperů/Autocockerů. Výsledkem jeho použití sice byl drobný pokles nastavené úsťové rychlosti při stejném nastavení, ale na grafu došlo k radikálnímu napřímení křivky, což bylo vlastně to, o co šlo:

Změna po výměně ventilu - zjevné zlepšení 
v pravé části grafu bylo dobrým znamením...

Byla to "první vlaštovka" naznačující potenciál účinnosti této zbraně. Přemýšlel jsem co dál a stále pokukoval po možnosti jak vyměnit nežádoucí nadlimitní rychlost na počátku za vyšší výkon na konci. Po nedávných negativních zkušenostech s pokusy se snížování předpětí bicí pružiny úderníku a naopak pozitivními přínosy odlehčování úderníku, jsem se rozhodl pokusit snížit rychlost jinou, příhodnější cestou, kde se daly očekávat i jiné pozitivními vedlejší efekty - ještě výrazněji jsem odlehčil úderník (až na 15g). Tím se snížila nejen síla působící k otevíření ventilu, ale i setrvačnost úderníku a celá operace se tedy zrychlila. Redukce hmotnosti úderníku o 5g snížila jeho pronikací schopnosti výrazněji než jsem čekal, takže bylo třeba trochu zvýšit předpětí bicí pružiny, ale celkový výsledek i tak příjemně překvapil:

...a po odlehčení úderníku a přenastavení sil 
na pružinách vedlo k zajímavému výsledku

- došlo k dalšímu napřímení křivky, která už nyní působila docela uspokojivým dojmem. Nově získaná hospodárnost zbraně vynikne v porovnání s původními výkony neupravené P68SC i s grafem PPS Superstockera, jež se mi podařilo získat na stránce POG:

Žlutá: původní P68SC
Červená: P68SC s novou sestavou ventilu
Světle modrá: PPS Superstocker

Laděná P68SC byla oproti (+/-) standartní nyní schopna na jednu 12g bombičku vypálit více než třikrát tolik ran použitelných na dálku, přičemž konsistence úsťové rychlosti byla někde úplně jinde, podstatně se snížila i hlučnost a zrychlilo se spouštění. Nová výkonost P68SC nevypadala špatně ani v porovnání se Superstockerem Glena Palmera - na zakázku vyráběnou zbraní, podobné koncepce, od počátku zkonstruované s ohledem na maximální efektivitu a výtvor člověka, který je považován za největší světovou kapacitu na zbraně se Sheridanovým mechanismem, jejichž úpravami se zabývá přes 20 let.

Účinnost této P68SC byla vyšší než u všech ostatních Stock Class zbraní se kterými jsem do té doby (a ještě hodně dlouho poté) hrál. Pokud ovšem dosáhnete oproti sériovému P68SC takovéhoto zlepšení a víte, že lze dosáhnout ještě lepšího výsledku, je těžké zůstat spokojen a odolat pokušení se ve zbrani dále vrtat... Alespoň já jsem tedy neodolal. Takže práce na P68 brzy pokračovala, aniž bych si vlastně její čerstvě nabyté efektivity stačil nějak pořádně užít ve hře.


Experimenty s vložkou závěru

Další změna do které jsem se pustil se týkala znovu závěru, ve kterém se mi zdálo být - analogicky ke zkušenostem s tělesem ventilu - vzhledem k průměru vstupního otvoru až příliš mnoho místa k neužitečné expanzi plynu ještě před tím, než se dostane ke kulce. Přiměřené zmenšení tohoto prostoru mělo podle mého předpokladu rovněž zlepšit efektivitu, snad neméně dramaticky jako k tomu došlo u ventilu. Původní závěr jsem proto znovu rozebral, nechal v něm stávající otvor trochu prohloubit a do vzniklé dutiny zalisoval soustruženou duralovou vložku s otvorem o menším vnitřním průměru, přičemž jsem zadní hranu přechodového kolínka upravil do elegantního rádiusu broušením a zalíváním expoxidem:

Úprava závěru - zhora dolů od původního
závěru až po finálně upravenou vložku

V té době jsem tuto úpravu považoval zcela originální a nikde se zatím nesetkal se zmínkou, že by závěr v tomto stylu někdo testoval nebo považoval za přínosný. Naopak, převažující trend hovořil ve prospěch klasického závěru s velkým otvorem. Až o několik let později jsem narazil na zajímavý obrázek upgrade závěru od Cooper-T, který ukazoval podobné charakteristiky a jasně svědčil o tom, že ani zdaleka nejsem první, kdo se vydal tímto směrem:

Závěry pro P68SC - standartní Speed Demon a Cooper-T

Bezprostředním výsledkem mé poslední úpravy závěru (bez provedení jakýchkoliv jiných změn na zbrani), byl opětovný prudký nárůst úsťové rychlosti u první výstřelů (vyskočily vysoko nad 300 fps), ovšem u posledních se opět objevoval nežádoucí strmý pokles rychlosti. Úvodní vytrvalost na takto vysoké rychlosti ovšem byla impozantní a srovnání se všemi předchozími grafy ukázalo, že jde o doposud nejefektivnější sestavu s rychlostí pohybující se vysoko nad 300 fps:

Rozdíl ve výkonosti po úpravě závěru

To potvrzovalo mé doměnky o plýtvání plynem v závěru a působilo nadějně - stejně jako v předchozím případě to prostě chtělo jen "cosi" udělat pro zploštění křivky. To - jak jsem ale už věděl - nemusí být vždy až tak jednoduché. Pouhé snížení předpětí bicí pružiny úderníku (a tedy i zmenšení otevíracího času ventilu, respektive snížení množství plynu do něho přepouštěného) opravdu opět nezabralo.

Vyvodil jsem z toho, že zatímco předtím se problém s expanzi plynu ve zbytečných prostorách v tělese ventilu projevoval po větší část spotřeby plynu z 12g bombičky, zmenšený prostor pro průtok plynu v závěru nyní naopak způsobuje problémy s volným průchodem dostatečného množství plynu poté, co zbraň při snížení zásoby CO2 začne fungovat na "nízký tlak". Získal jsem zkrátka dobrou sestavu pro tekuté CO2, ale po poklesu jeho zásoby ve zbrani se ta pak následně stávala o něco méně efektivní, než před úpravou. A protože zlepšení v první části šlo nad bezpečnostní limit a zhoršení v druhé části pod prakticky užitečnou rychlost, aktuální výsledek byl z hlediska Stock Class paintballové zbraně bohužel horší.

Protože v zadní části závěru a u "přechodového kolínka" zůstaly věci víceméně bez úprav nebo tu byl tvar, který by měl být dokonce ještě vhodnější, problém s dramatickým poklesem účinnosti při práci s nízkým tlakem jsem hledal spíš u vyústění otvoru do komory. To mě vedlo k názoru, že optimání tvar podélného otvoru v závěru by byl kuželový, pozvolna se rozšiřující směrem ke komoře a zakončený rádiusem. Problémem ovšem bylo, jak podobný otvor vyrobit (několik "odborníků" mi samozřejmě - jako v mnoha jiných případech před tím - řeklo, že je to v daném případě neproveditelné). Nakonec se ukázalo, že to snadno vyřeší vcelku běžný 6° kuželový výstružník vhodného průměru (6-10mm).

Očekávaná druhá úprava přední části vnitřku závěru
- kuželový přechod z malého na velký průměr
Než jsem ale ke kuželovému výstružníku mohl nalézt vhodnou cestu, přišlo na řadu několik jiných úprav...


Rozšíření přepouštěcího otvoru

Rozpájení trubek a rozšíření přepouštěcího otvoru mezi spodní a prostřední trubkou (tedy mezi ventilem a komorou) je úprava, která má u PGP zásadní význam pro navýšení efektivity. Nebyl důvod si myslet, že by tomu u P68SC mělo být jinak. Vzhledem k zánovnímu stavu povrchové úpravy mé P68SC jsem u ní tuto zdánlivě radikální a drasticky vypadající operaci původně provádět neplánoval. Změnil jsem ale názor poté, co jsem si tak zajímavě pohrál se závěrem. Navíc jsem se tehdy domýval, že by mohla částečně odstranit i ony domělé problémy stavající zbraně na nízkém tlaku. Dalším argumentem pro byly úvahy o budoucí výměně originálního zásobníku pro 15 volně ložených kulí za delší zásobník, hnaný pružinou. Před uháněním soustružníka v nástrojárně tedy přišla na řadu letlampa, pájecí pasta a trocha toho cínu.

Trubky P68SC připravené k rozpájení

...rozpájeno

Pohled na přepouštěcí otvory,
 s polotovarem nové trubičky nahoře

Tuto práci jsem nedělal poprvé, kromě trochu větších délek trubek oproti PGP/ZGP to pro mě vlastně nebylo nic nového (chtělo si to jen dát větší pozor na pravidelný ohřev a ochlazování trubek po délce, aby se nepokroutily). Jako nástrojů jsem použil osvědčený 6 Kw Propan-butanový hořák, pájecí pastu a trubičkový drát. Jako polotovaru pro novou trubičku tehdy osvědčenou malorážkovou (.22 LR) nábojnici, díky níž se otvor zvětšil ze 4mm na 5.2mm, čímž se průtok plynu touto oblastí zvýšil o cca. 60%. Rozpájení trubek mi také umožňilo jednoduše a přesně zkontrolovat, zda vůči sobě osově sedí přepouštěcí otvor v trubkách a v uzamčeném závěru (seděly nyní naprosto dokonale) a jemně zaoblit přechodové hrany u ústí nabíjecího otvoru, které jsou jinak z výroby nepříjemně ostré a zbytečně opotřebovávají těsnění i závěr.

Připraveno ke spájení - očištěn spoj, rozšířené otvory a zalisovaná nová trubička

Spodek opětovně spájený

Zbraň provizorně připravená k testu

Po opětovném spájení celé sestavy (s naposled zkoušenými díly) nejlepší výsledek (fialová křivka) v porovnání se Superstockerem Glena Palmera (světle modrá) vůbec nevypadal špatně:

Výsledek prvního testu po montáži staré sestavy do nově spájených trubek s rozšířeným přepouštěcím otvorem v porovnání se Superstockerem Glena Palmera

- efektivita se oproti Glenovy zdála být víceméně stejná, nebo dokonce i lepší. Nepřehlédnutelný u mé zbraně ale byl nepříjemně kolísající výkon. Částečně jsem to připisoval prozatimnímu použití různě zbastlených pružin, které všude nebyli optimálně vedené a částečně za to zřejmě mohla i špatná separace tekutého a plynného CO2 a kolísání tlaku.

Až teť jsem si konečně přiznal a uvědomil, že ve snaze o co nejhospodárnější využití velmi omezeného množství CO2 (takové které je například v malé 12g bombičce), nakonec asi není jiné cesty, než ho do komory ventilu postupně odseparovávat v jeho plynné fázy... a nejlépe ještě k tomu pomocí regulátoru uměle za ventilem vytvářet stabilní, nízký tlak - jinak prostě neudržíte výkonost na stabilní úrovni a nebudete moci využít i "zbytkového" plynného CO2 v poslední fázy střelby.

Takový poznatek zní možná logicky, ale vyžadovalo to ode mne tehdy celkem radikální názorový posun, protože doslova vše co se v té době internetu dalo najít o výkonostním ladění Stock Class zbraní považovalo expanzi plynu ve zbrani za největší zlo a instalaci regulátoru do takových zbraní pak za naprostý nesmysl. Nejlepší američtí experti zabývající se laděním Sheridanů na zakázku s nikým o jádru svého know-how nediskutovali a amatérští ladiči mé neobvyklé názory, vývody a argumenty nebraly. Ještě mnoho let poté mě v důsledku toho mnozí samozvaní experti považovali přinejlepším za podivína s velmi hloupými názory... Já jsem si ale dál řešil své a málo se staral o ostatní.

PPS Superstocker s jeho standartně
vertikálně umístněnou 12g bombičkou

Domýval jsem se, že Glen Palmer stejný problém na který jsem narazil já, u svého Superstockera řeší nejspíš prostřednictvím vertikálně umístněného rychlovýměnného systému bombičky s pevnou perforací, s malým průchozím otvorem a suboptimálně nastavený dávkovací ventil s velmi lehkou závěrnou pružinou ještě nejspíš používá jako jakýsi primitivní regulátor (i to byla tehdy celkem radikální myšlenka). Já jsem sice hodlal u své P68SC horizontální umístnění bombičky zachovat (při nošení zbraně v akci hlavní spíše dolů, není ostatně tak nevýhodné, jak by se mohlo zdát), ale realizovat jsem chtěl instalaci pevné perforace, zkrácení jehly ventilu a využít zde vzniklého místa pro sdružený devolumizer, malou expanzní komoru/antisifon a zpětný ventil/regulátor.


Experimenty s titanovým úderníkem

Než jsem ale po rozšíření přepouštěcího otvoru stačil něco podniknout s celým uspořádáním ventilu, nebo uskutečnit již dříve plánovanou úpravu závěru, dostal se mi do rukou (celkem neočekávaně, po několikaměšíčním bezvýsledném schánení) kousek titanu... a tak jsem si z něj rovnou nechal udělat nový, ještě lehčí, ba přímo nejlehčí úderník pro P68SC na celém světě. Zatímco nejlehčí z mých ocelových úderníků odlehčených odbrušováním vážil 13g, titanový vyšel při původním tvaru na 28g a odbrušováním se mi ho podařilo dostat na něco pod 9g.

Standartní úderník z oceli o hmotnosti 43g
a nový úderník z titanu o hmotnosti 28g

Od jeho použití jsem očekával samozřejmé zlepšení, protože kdykoliv jsem předtím odlehčil úderník, nakonec (po nalezení optimálního poměru na pružinách) to vedlo ke zlepšení vytrvalosti. Při prvních testech s titanovým úderníkem se ale žádné podstatné zlepšení nekonalo, spíš naopak. Vyprovokovalo mě to k celé sérii dalších testů, během kterých jsem s mnoha různými kombinacemi pružin a úderníků, vypálil přes 500 ran. Kýženého výsledku jsem ale v té době ani tak nedosáhl. Získal jsem nicméně díky tomu mnoho poznatků, ke kterým bych jinak asi nepřišel, takže to i tak byl v jistém směru úspěch.

Jeden z prvních trochu rozumných výsledků dosažených s 9g titanovým úderníkem - evidentní změna k horšímu

Podle tehdejších testů to vypadalo, že optimální hmotnosti úderníku (tj. ~15g) jsem zkrátka už dosáhl, odbrušováním původního, ocelového. S lehčími úderníky bylo třeba zvýšit sílu bicí pružiny na 12 Kg, abych vůbec zajistil spolehlivou perforaci bombičky. Abych dosáhl přiměřené úsťové rychlosti (nejsilnější výstřel ~275 fps), musel jsem mimo to použít velmi slabé ventilové pružiny (síla v sestavě pod 800g). Tím se sice zajistila určitá použitelnost zbraně s lehkým úderníkem, ale vzhledem ke stále ještě příliš malému otevření ventilu a naopak jeho dřívější ztrátě těsnosti po poklesu tlaku ve zbrani (vlivem použití slabé ventilové pružiny) nebyl výsledný počet použitelných ran ani zdaleka srovnatelný s někdejšími maximy. Nutná opatření okolo pružin navíc měla své nežádoucí průvodní jevy. Zvýšení síly bicí pružiny na dvojnásobek oproti originálu, už bylo na hranici použitelnosti jak z hlediska zbraně, tak běžného uživatele ve hře. Slabší závěrné pružiny ventilu zas hrozily problémy s těsností ventilu a vytloukáním jehly v přední poloze (zvláště pak při spouštění u slabě natlakované, nebo nenatlakované zbraně).

Nakonec nezbývalo než si přiznat, že titanový úderník o hmotnosti ~9g zde už prostě má suboptimální hmotnost, jeho "pronikací schopnost" klesla současně s jeho setrvačností natolik, že už s ním nešlo dosáhnout rozumného času otevření který by s danou sestavou zbraně vedl k použitelnějšímu průběhu úsťové rychlosti. Další zvýšení síly bicí pružiny nepřipadalo v úvahu a pokud jde o ventilovou pružinu, bylo už vpodstatě jedno, jestli jsem použil ještě slabší - samotná síla vyvozovaná tlakem plynu na vnitřní plochu "klobouku" jehly byla evidentně dostatečnou překážkou a čím slabší pružina zde byla použita, tím dříve se objevily problémy na druhé straně. Titanový úderník tedy tehdy vypadal jako krok špatným směrem. Odměnou za vyvinuté úsilý v tomto extrémním směru ale byli alespoň získané poznatky, ke kterým bych jinak nejspíš nedospěl.


...a související drobné nuance okolo provedení ventilu

V průběhu testů se silně předepínanými pružinami jsem například zjistil, že sama silně předepnutá úderníková pružina je někdy pro efektivitu ventilu problémem. Tím jak pružinu šroub zezadu stlačuje, ji totiž také v klidové poloze víceméně posouvá proti jehle ventilu a tu pak od určité hranice skrze uvolněný úderník odtlačuje ze závěrné polohy. Překročí-li tento tlak na jehlu určitou míru, prodlužuje se jím uzavírací čas ventilu. V určité fázy odlehčování úderníku tak sice eliminujete nežádoucí efekt jeho odskoku a následného druhého dopadu na jehlu už po výstřelu, ale když snížení hybnosti úderníku kompenzujete zvýšením jeho hnací síly neúměrným předepínáním pružiny, vyvoláváte (jejím posouváním proti jehle) podobný efekt, kdy statický tlak na jehlu vede k prodlužením závěrného času ventilu... jehož zkrácení bylo paradoxně jedním z motivů pro odlehčování úderníku. Abyste tomuto efektu zamezily, je třeba v jednoduchosti zajistit, aby se i u laděné zbraně úderník v klidové poloze nedotýkal jehly.

Optimální by bylo použít novou "bicí" pružinu, která by i při kratší délce vyvodila větší sílu i bez neúměrného předpětí a z něj vyplývajícího posunutí pružiny. Šlo tomu ale trochu pomoci i jednodušeji: všiml jsem si, že jehla v sestavě ventilu i při dosednutí do koncové polohy (tedy defacto maximálním otevření) na straně úderníku zbytečně vyčuhuje ven. Jehlu jsem tedy na straně úderníku (s menší rezervou) zkrátil o odpovídající část (bylo to asi o 4mm), čímž jsem získal nějaký další prostor, kam by uvolněný úderník pod tlakem stávající předepnuté pružiny mohl uhnout, aniž by tlačil na jehlu. Pak jsem změřil vzdálenost kterou zde - s ohledem skutečnou polohu konce dosedající jehly, v takto upravené, smontované zbrani - mám pro úderník, pružinu a předepínací šroub v zadní zádce spodní trubky, kdy nenapnutý úderník ještě netlačí na jehlu. Stále to ještě nestačilo.

Schéma úderníku v uvolněném stavu a efekt jeho nežádoucího posouvání vpřed předepínáním pružiny
Proměřením všech úderníkových pružin které jsem v té době pro Sheridanovy pumpičky měl, jsem tedy následně alespoň vytřídil tu, která při minimální délce v této sestavě, umožňovala vyvodit sílu v požadovaném rozsahu (cca. 7-13 Kg). Paradoxně z toho nejlépe vyšla jedna ze starých, kratších sériových úderníkových pružin PGP většího průměru, která ve zbrani normálně potřebovala víc předepnout a kterou jsem na počátku svého ladění považoval za méně vhodnou. Tímto způsobem jsem zajistil vyvození odpovídající síly při minimalizací výše zmíněných negativních efektů souvisejících s předepínání bicí pružiny.

Důkladným zkoumáním ventilu jsem následně také zjistil, že provedení jehly zbytečně omezuje její pohyb ve ventilu. Jehla se zkrátka nemohla posunout za hranici, kde došlo k dosednutí jejího osazení na protilehlý díl nesoucí těsnění bombičky. Délka osazení jehly odpovídalo délce stlačení původní ventilové pružiny krátce před dosednutím závitů. U nových pružin ze slabšího drátu se ale věc měnila. S původním hmotným úderníkem, který se pohyboval relativně pomalu by to ani tak snad nemuselo být problémem. Ve stávající situaci to ale omezovalo využitelnost energie rychle dopadajícího lehkého úderníku - ten s vysokou rychlostí dopadl na jehlu ventilu, rychle ji pohybem o pár milimetrů otevřel a následně se nárazem jehly do zadního dílu veškerá jeho energie absorbovala. Zkrácení osazení jehly pak umožnilo delší "prosednutí" jehly ve ventilu, což znamenalo možnost lepšího využití kinetické energie "lehkého ale rychlého" úderníku a v důsledku to vedlo k prodloužení času na maximálním otevření.

Obtížně dosažitelné prodloužení času otevření s lehkým úderníkem mě nakonec přivedlo i k pokusu dosáhnout většího průtoku plynu, při stejném čase otevření a to ještě větším rozšířením centrálního otvoru v tělese ventilu. S původní jehlou ventilu jsem se byl schopen dostat až na průměr 7,5mm. Zmenšila se při tom sice také dosedací plocha těsnění, což by za normálních podmínek vedlo ke snížení jeho životnosti, ale to mě netrápilo, protože jsem už používal jehlu s vlastnoručně přelisovaným teflonovým těsněním, také daleko lehčí ventilové pružiny než standartní... a stejně jsem se jehlu nakonec chystal vyměnit. Toto zvětšení průměru centrálního otvoru v dané situaci ale nakonec radikálnější efekt také nemělo... společně s ním se totiž zvětšovala i závěrná síla vyvozovaná plynem působícím na těsnění, kterou by bylo třeba nějak kompenzovat... v dané situaci se ale zdálo, že není čím.

Úprava ventilu na základě zkušeností s titanovým
úderníkem a silně předpínanou bicí pružinou

Výsledné uspořádání, s několika drobnými změnami okolo ventilu, pružin a úderníku tedy nepřineslo kýžený výsledek, ale bylo bez debat lepší než to předchozí. Změny provedené na základě poznatků získaných při testech s ultralehkým titanovým úderníkem sice v tehdejší situaci nepřinesly zásadní posun, ale mohly se pozitivně projevit v budoucnu.

Hlavní problém ovšem byl nyní někde jinde, tam, kde bych ho nehledal. Byl jsem z toho popravdě trochu demoralizovaný a P68SC jsem tehdy na chvilku dal k ledu, titanový úderník bral jako prakticky nepoužitelný artefakt vývoje a byl rozhodnutý počkat, až budou vhodné podmínky k plánované druhé úpravě závěru nebo přestavbě perforace a jehly. Když jsem si v té době chtěl s něčím hrát v dílně, bral jsem jedno po druhém svá PéGéPéčka z hromádky a postupně je ladil zavedeným postupem, nebo s nimi drobně experimentoval.


Impulz ze zkušeností s PGP / ZGP

Při ladění PGP/ZGP jsem se pak po velmi dlouhou dobu držel vcelku zavedeného postupu: přepouštěcí otvor rozšířit na 5.2mm, standartní úderník odlehčit na 15-17 gramů, instalovat nové těleso ventilu s jedním otvorem na obvodu, ventilovou pružinu vyměnit za slabší (~1,5 Kg) a úderníkovou pružinu trochu předepnout (na ~8 Kg)... takto laděná PGP/ZGP zvládala dát z jedné bombičky nějakých 17 "dalekonosných" ran nad 260 fps a pak ještě spoustu ran použitelných na krátko. Oproti neladěnému PGP to byl opravdu rozdíl (viz srovnávací graf) a bylo to dost na to, aby to těmto obstarožním pistolkám dávalo přiměřený výkon k boji proti moderním (semi)automatům běžně střílejícím vysokými rychlostmi.

S nejlepší sestavou P68SC jsem tehdy ovšem dokázal dostat téměř dvojnásobný počet ran nad 260 fps než z PGP/ZGP... považoval jsem to tehdy za nevyhnutelné a přičítal to jednoduše daleko delší hlavni.

Srovnání výkonů typického tehdejšího středně laděného PGP a nejlepšího výsledku s P68SC

Toto smíření s horšími výkony PéGéPéček ovšem nemohlo být úplné, když jsem z doslechu věděl, že nejlepší ladiči (Palmer, Punisher, Tussig aj.) údajně dokáží i z krátkohlavňových PéGéPéček dostat takových ran přes 30. Jak toho dosahují mě tehdy nenapadalo. Změny ventilu s regulátorem v tom stylu, jaké jsem plánoval pro P68SC v tomto případě nemohly být tou správnou odpovědí, protože jsem věděl, že většina zbraní zníměných pánů nemá pevnou perforaci a používá klasickou jehlu, která instalaci regulátoru prakticky vylučuje. K pravděpodobné odpovědi mě nakonec přivedlo několik experimentů, které bych v dané době označil jako poněkud pochybné, nebo rovnou hodně střelené.

Nejprve jsem na jednom svém ZGP vyzkoušel použití extrémně velkého přepouštěcího otvoru. Ačkoliv jsem do té doby považoval za dostatečný otvor rozšířený zapájením malorážkové nábojnice na průměr 5.2mm (vzhledem k rozdílu jaký přinášel oproti standartnímu otvoru), rozhodl jsem se zde použít daleko větší, oválný, s vnitřními rozměry cca. 7x12mm, vyrobený ze "zplácnuté" 9mm nábojnice (foto zbraně). Částečně to měl být "vědecký experiment", částečně jsem si jen chtěl dokázat, kam tu až můžu zajít, protože jsem si myslel, že takový přepouštěcí otvor prostě ve svém Sheridanu nikdo nemá. Sice jsem něco čekal, ale nemohu říct, že by mě nepřekvapilo, že jsem pak s touto zbraní byl schopen bez potíží zvládnout 22 ran nad 260 fps i při použití relativně těžkého (~27g) úderníku.

Výkonost tohoto ZetGéPéčka (viz graf srovnávající jeho výkon se standartním) byla lepší, než jakékoliv jiného krátkohlavňového Sheridanu který jsem do té doby ladil, ale popravdě nebyla zas až tak dobrá, jak jsem doufal, vzhledem k propastnému rozdílu mezi průřezem nového a starého otvoru. Částečně za to jistě mohl těžší úderník, který jsem se u dané zbraně rozhodl zachovat, abych zde mohl používat slabou, minimálně předepínanou úderníkovou pružinu.

Přesto jsem z toho vyvodil, že oválný otvor 7x12mm je už přecijen příliš velký na to, než aby jeho průtok mohl být v běžné zbrani optimálně využit, vzhledem k dostupnému průtoku ventilu (průřez otvoru umožňoval 5.5x větší průtok než u standartního otvoru a zvětšit obdobně průtok v samotném ventilu bez radikální přestavby celé zbraně se mi tehdy zdálo nemožné). V budoucnu jsem proto ve svých zbraních hodlal dále používat už jen klasický kruhový přepouštěcí otvor o vnitřním průměru 6.85mm, vyráběný z nábojnice 7.65mm Browning, místo dosavadního otvoru průměru 5.2mm z malorážkové nábojnice. Zástavba takovéhoto většího kruhového otvoru do zbraně je ještě celkem jednoduchá a průtok přitom zvyšuje oproti původnímu otvoru 2.9x, tedy daleko více než původní malorážková trubička (1.6x)... ale ještě ne o tolik více, aby toho s ohledem na rozměry klasického ventilu nešlo plně využít.

Ke zkoušce došlo hned při ladění dalšího PGP, které mělo být oproti předchozímu ZGP vlastně docela decentní zbraní. Aby ale nových prvků a zkoušek nebylo málo, standartní 43g úderník jsem se tu rozhodl nahradit 9g titanovým, z neúspěšných pokusů s P68SC. Ponejvíce to bylo prostě jen proto, že jsem tento speciální úderník chtěl alespoň nějak využít. Větší přepouštěcí otvor to měl umožnit... společně s několika dalšími podpůrnými prvky. Jedním z nich bylo standartní těleso ventilu, s drážkou a čtyřmi otvory na obvodu, které jsem silně prořezal (centrální otvor 7.2mm, obvodové 5.5mm a pak na ruzných místech silně zaobleno). Z předchozích testů jsem věděl, že takové těleso ventilu má větší prostory pro nežádoucí vnitřní expanzi, ale také že díky "sání" plynu z centrálního otvoru ze čtyř stran dovoluje i větší maximální průtok a proto nepotřebuje tak velké otevření jehly ventilu, které by lehký titanový úderník nezvládl zajistit. Z obdobného důvodu jsem pak původní ventilovou pružinu nahradil nejslabší stříbrnou kuželovou, pro ventil Spydera z ladícího setu. Sílu pružiny úderníku bylo předpetím stejně nutné zvýšit až na 10 Kg, aby jehla vůbec zvládla perforovat bombičku na první nebo druhý pokus. Funkce perforace stejně byla na hraně, ale pro tu chvíly to fungovalo. V zásadě jsem tuto kombinaci tehdy vůbec nepovažoval za optimální, hlavní zde bylo prostě využít to, co se mi zatím bez užitku válelo v šupleti. Kdovíjaký výsledek jsem ani neočekával. Skutečnost ale překvapila - toto zkušební PGP nakonec mělo na můj "vývoj" dalekosáhlejší důsledky, než jsem si vůbec dokázel představit. Bylo to totiž do té doby nejhospodárnějším PGP které jsem měl, což nevyhnutelně cosi vypovídalo o tom, kudy vede cesta. Jeho výkony nevypadaly špatně ani v porovnání s nejlepšími výsledky z P68SC:

Srovnání výkonů ¨rychloprůtokového¨ PGP s dosavadním nejlepším výsledkem s P68SC

Ikdyž úsťová rychlost nebyla kdovíjak vysoká - nešla nad 270 fps a pro krátký otevírací čas ventilu omezený lehkým titanovým úderníkem ji už ani nebylo možné posunout výš - držela se nad 240 fps celých úctyhodných 40 ran, což se mi předtím nepodařilo dosáhnout ani s nejepší sestavou P68SC. Kombinace opravdu velkého přepouštěcího otvoru, maximálně prořezaného ventilu a ultralehkého úderníku zkrátka přinesla nad očekávání dobré ovoce.

Nabízela se samozřejmě otázka, jaké výsledky by v nějaké podobné konfiguraci přineslo P68SC, když takovéhoto výsledku dosáhlo do té doby méně hospodárné PGP. Pro mě ale bylo v té době daleko důležitější dobrat se k tomu, proč tato zbraň tak dobrých výkonů vlastně dosahuje s "podřadným", jen upraveným, tělesem ventilu, které se prozatím vždy ukazovalo jako méně hospodárné oproti nově vyráběnému Cockerovskému. Jako už mnohokrát předtím, jsem byl nucen opustit dosavadní dále již neužitečné teorie, které neodpovídaly praxi a zkusit najít novou, takovou, která by existující skutečnost lépe vysvětlovala a vedla k dalším východiskům.

Záhy jsem si odvodil, že mnou doposud preferované těleso ventilu s jedním otvorem na obvodu snad bylo ideální v kombinaci s přepouštěcím otvorem o průměru 5.2mm, kdy byl průtok zvětšený oproti původnímu "jen" o 65% - což vcelku odpovídalo dosažitelnému průtoku tohoto ventilu a s výhodou se tu naopak uplatnily jeho malé prostory pro nežádoucí vnitřní expanzi. Při použití přepouštěcího otvoru s podstatně větším průřezem a tedy i průtokem (který jsem donedávna netestoval), byla ale vhodnější jiná konstrukce tělesa ventilu, která s ním umožňuje dosáhnout většího celkového průtok plynu. Takováto zbraň pak mohla být účinnější s upraveným sériovým tělesem ventilu, ikdyž to má své, dobře známé slabiny.

Když už jsem věděl na co se mám dívat, bylo také vcelku jasné, proč špičkové zbraně amerických profesionálních ladičů dosahují lepších výsledků - mají prostě masivní přepouštěcí otvory, které oproti původním otvorům v neladěných zbraních nejsou jen větší, ale jsou s nimi doslova nesrovnatelné:

Masivní nálitky cínu odhalují velikost přepouštěcího
otvoru značkovače PPS Pug Glena Palmera

Závěr z toho plynoucí byl vcelku jasný - jednoduchou a jak se zdálo i spolehlivou cestu jak dále zvýšit výkon mé P68SC bylo znovu ji rozpájet a vytvořit zde ještě větší přepouštěcí otvor. Někoho by taková představa možná zarazila. Ne ale tak mě, po všem co už jsem měl s P68SC za sebou.


Druhé rozpájení a rozšíření přepouštěcího otvoru

Do druhého rozpájení P68SC jsem se pustil neohroženě a tentokrát nic neudělal polovičatě: dosavadní "malorážkový" otvor jsem změnil na oválný, o vnitřních rozměrech 7x14mm, vyrobený ze zplácnuté nábojnice ráže .45" ACP. Oproti standartnímu otvoru měl umožňovat průtok 6.5x větší, oproti předchozímu otvoru z nábojnice .22 LR 3.9x větší.

Rozdíl mezi použitými přepouštěcími otvory Rozpájené trubky P68SC s připraveným oválným
přepouštěcím otvorem o rozměrech 7x14mm Znovu spájené trubky P68SC s oválným
přepouštěcím otvorem o rozměrech 7x14mm Rozpájené trubky P68SC s připraveným oválným
přepouštěcím otvorem o rozměrech 7x14mm Standartní tělo P68SC a s vpájeným oválným
přepouštěcím otvorem o rozměrech 7x14mm

Abych využil tohoto otvoru, bylo pochopitelně třeba upravit i závěr - obdobně rozšířit radiální otvor a odvrtat dodatečně instalovanou vložku v centrálním otvoru. Hospodárnější a snažší ale pro mě v tu chvíly bylo vzit si neupravený závěr z nedávno získané P68AT (u sériových zbraní shodný s P68SC), ten přetěsnit, upravit a použít v upraveném těle P68SC (starý upravený závěr z P68SC, tak dobrý pro využití tekutého CO2 jsem naopak mohl výhodně použít v P68AT, která si bere plyn z velké plnitelné bomby a může tedy bez problémů stále pracovat jen s tekutým CO2).

Stejně tak by nebylo možné celého dostupného průtoku tohoto nového přepouštěcího otvoru využít bez nového ventilu. Prozatím jsem se rozhodl pouze "drobně" upravit ten stávající, abych měl nějaké průběžné výsledky k porovnání - na základě posledních i předchozích zkušeností jsem ho jen pozměnil tak, abych odstranil jeho nejvýraznější slabá místa.

Opět jsem použil těleso ventilu Cockerovského stylu, s jedním radiálním otvorem. Radiální otvor v tělese ventilu jsem ale zvětšil a upravil na oválný 6.5x9-14mm aby alespoň trochu odpovídal novému, velkému oválnému přepouštěcímu otvoru mezi trubkami. Za dosedací plochou těsnění jehly v centrálním otvoru jsem pak navíc stopkovou polokulovou frézkou vybrousil "vnitřní drážku", plnící podobnou "sací" úlohu jako vnější drážka na obvodu u standartního ventilu. Toto těleso ventilu se tak mělo v rámci své konstrukce co nejvíce přiblížit vysokému průtoku standartního prořezaného ventilu a přitom vytěžit maximum z někdejšího Cockerovského, dělaného na zakázku - s malými prostory pro vnitřní expanzy.

Poslední verze ventilu s perforací na jehle 
a přebudovaný ventil s pevnou perforací

Pohyblivý perforační hrot na jehle ventilu jsem nahradil pevnou perforací na dosedací ploše bombičky, abych dosáhl zcela spolehlivé perforace i při použití velmi lehkých úderníků. V rámci toho jsem použil novou, zkrácenou jehlu bez hrotu, s novým kloboukovým těsněním bez mosazné obruby, která dovolovala větší průtok okolo svého obvodu.

Původní díl s čelním těsněním 12g bombičky a upravený
díl s pevnou perforací a teflonovým těsněním Všechny součásti rozložené pevné perforace, šroubek použitý jako polotovar hrotu a díl ve standartním provedení

P68SC tak byla připravena k dalšímu testu, ve značně přepracované podobě. Celá sestava kupodivu už při prvním testu bezvadně fungovala, žádná z radikálních přestaveb nepřinesla žádné fatální problémy s funkcí - perforace perforovala, zbraň těsnila a střílela... v tomto smyslu to bylo příjemné překvapení, žádné obavy z radikálních změn prototypu se nepotvrdily.

P68SC s velkým přepouštěcím otvorem 7x14mm

Už první výsledky "nového" P68SC ukázaly, že je schopno spolehlivě a bez podstatných nežádoucích efektů dosahovat velmi vysokých nadlimitních rychlostí i s velmi lehkými úderníky (méně než 13 gramů), jejichž použití bylo předtím velmi problematické a dosažení vysokých rychlostí s nimi prakticky nepřipadalo v úvahu. Nyní se při použití slabé ventilové pružiny (síla v sestavě 1,5-2,8 Kg), 13 gramového úderníku a bicí pružiny předepnuté na 8 Kg úsťová rychlost prvních ran pohybovala vysoko nad 300 fps a spolehlivě pod 300 fps se dostala až po redukci předpětí bicí pružiny na příjemných 7 Kg:

První výsledky P68SC s přepouštěcím otvorem 7x14mm a 13g úderníkem - různé předpětí bicí pružiny

Z hlediska hospodárnosti sice nynější nejlepší výsledek nepřekonal dřívější maxima - nejvíce se blížil tomu před prvním rozšířením přepouštěcí trubičky, při použití 15 gramového úderníku - ale zbraň na mě přesto uživatelsky působila daleko příjemnějším dojmem než kdykoliv před tím. Částečně snad za to mohl kontrast k předchozí flustraci z nevalných výsledků posledních změn, ale podstatnou část jistě sehrálo i to, že "nová" P68SC nyní byla odproštěna od většiny nežádoucích průvodních jevů, které se objevovali při celém předchozím ladění. Napínání mechanismu bylo lehké a hladké, konsistence prvních výstřelů vynikající, úsťová rychlost se spolehlivě držela pod 300 fps a perforace bombičky byla naprosto bezproblémová. Věřil jsem, že do budoucna dokážu dobré vlastnosti zachovat a výkony ještě zlepšit.


Větší hospodárnosti jsem chtěl dosáhnout použitím vhodnější (silnější) ventilové pružiny, lehčího úderníku nebo rozšířením centrálního otvoru v tělese ventilu. Při druhé montáži se mi ale bohužel podařilo stávající těleso ventilu zničit - přílišné rozšíření otvoru u opěrné plochy o-kroužku ke straně ke komoře ventilu vedlo u natlakované zbraně k přetržení této hrany (foto) a ztrátě těsnosti. Další test jsem proto provedl s továrním prořezaným tělesem ventilu (centrální otvor zvětšený na průměr 7mm, 4 radiální otvory na průměr 5mm a obvodová drážka rozšířena na R3), které jsem zde sice stejně chtěl vyzkoušet, ale přecejen až o něco později...


S novým tělesem ventilu jsem jako ventilovou pružinu tentokrát použil nejsilnější zlatou kuželovou z ladícího setu pro Spyder od 32° (síla v sestavě byla 3-6 Kg), která měla zajistit rychlejší zavírání ventilu... ukázala se zde ale zase jako příliš silná, aby šlo použít lehký úderník - musel jsem použít 28g úderník, abych se i při předepnutí bící pružiny na 12 Kg (!) dostal na požadovanou úsťovou rychlost. Ovládací síla závěru vlivem toho opět nebyla optimální a těžký úderník způsoboval jasně patrný bouncing. I tak byl ale výsledek z hlediska hospodárnosti dost zajímavý:


Tento výsledek už jasně prokázal to, co jsem do té doby snad jen tušil - s velkým přepouštěcím otvorem je prostě tovární typ ventilu se čtyřmi radiálními otvory a obvodovou drážkou (po odpovídajícím prořezání), lepší než cockerovský ventil s jedním otvorem. Nežádoucí expanze a mírně delší prostory pro tok plynu v samotném tělese ventilu evidentně nejsou až tolik na škodu, dokáže-li zbytek zbraně využít velkého průtoku který díky tomu ventil dosahuje. Nejslabší místo průtoku se tím zřejmě přesouvá k těsnící ploše jehly ventilu. Výhodnost prořezaného ventilu je vlastně daná už tím, že průtok plynu ventilem je vždy daleko rychlejší než operace (otevírání a uzavírání) ventilu a limity tedy přirozeně leží právě u těsnící plochy jehly.

Mimoto z předchozího testu vyplývaly i další významné poznatky... ikdyž jsem ve skutečnosti potřeboval provést ještě několik dalších testů a v neposlední řadě si i dát delší časovou prodlevu k důkladnému strávení toho co jsem zjistil, abych si uvědomil souvislosti. Byly asi následující:

  • I relativně těžké úderníky, odlehčené pouze o 1/3 původní hmotnosti, nejsou překážkou dobrých výkonů, jsou-li použity s ventilovou pružinou odpovídající síly a je-li vhodně zvolena síla bicí pružiny.

  • Zbraň se mi poprvé podařilo dostat do stavu, kdy výkon místo aby v průběhu spotřebovávání plynu ve zbrani střelbou klesal, evidentně naopak stoupal. Věděl jsem, že toho je možné dosáhnout (minimálně u některých zbraní), ale mít to konečně prakticky potvrzené u P68SC bez regulátoru tlaku bylo příjemné. Se snižující se tlakem ve zbrani evidentně klesal i tlak na klobouk jehly a to s danou pružinou umožňovalo v opačném poměru prodlužovat otevření ventilu, což se u zbraně s vysokoprůtokovými vnitřky, přizpůsobené lépe využití většího objemu plynu o nízkém tlaku, projevovalo stoupáním úsťové rychlosti během střelby.


    Pokusy o vyvážení, pružiny a úderníky, křivky všemi směry...

    Posledně dosažený výsledek byl ovšem nejen poučný, ale i docela obyčejně uspokojivý a vedle dalekosáhlých úvah zde přecijen neodbytně zůstávala ryze praktická a přízemní otázka: jak danou zbraň "zkultivovat", aby na počátku střílela plnou rychlostí a na konci zas nestřílela rychlostí příliš vysokou. Použitá ventilová pružina byla evidentně příliš silná a prakticky si vynucovala použití nepříjemně těžkého úderníku i nepřiměřeně silně předepnuté bicí pružiny. Jedinou cestu jsem viděl v částečném oslabení ventilové pružiny. Otestoval jsem tedy zbraň s několika slabšími ventilovými pružinami... které mě automaticky svedly na starou, dobře vyšlapanou cestu k experimentům s lehčími úderníky, které měli odstranit bouncing a snad trochu napřímit křivku, jako už několikrát předtím:


    Tentokrát jsem ale narazil na problém, že při použití ventilových pružin které na uzavřený ventil tlačily podstatně menší silou docházelo ke ztrátě jeho těsnící schopnosti dříve, respektive na vyšším tlaku, než na kterém zbraň ztratila schopnost střílet ještě použitelnou úsťovou rychlostí. Nejprve jsem hledal cestu v pracném nalezení optimální síly ventilové pružiny a optimální hmotnost k ní naležejícího úderníku. Provedl jsem několik testů, ale nakonec jsem tento problém vyřešil změnou materiálu těsnění na jehle a úpravou jeho dosedací plochy na tělese ventilu.

    Protože se mi ale do tohoto uspokojivého vyřešení lehké ventilové pružiny zatím neosvědčily, v dalším testu jsem použil silnější krátkou válcovou pružinu, která v sestavě zbraně vyvozovala sílu 3,2-6 Kg, společně s 28g úderníkem. Rozdíl v pružině oproti prvnímu testu s 28g úderníkem tedy tentokrát měl být spíše v charakteristice (nyní pozvolnější nárůst síly při otevírání) a rozměrech ventilové pružiny, které tolik neomezovaly pohyb (resp. maximální otevření) jehly ventilu. Navzdory očekávání jsem nyní i při relativně lehkém předpětí bicí pružiny (napínací síla 8,5 Kg) dosáhl nového "výškového rekordu" - 7 ran nad 350 fps. Daná pružina zkrátka sice měla v koncových polohách zhruba stejnou sílu (takže zachovávala velmi dobrou těsnící schopnost), ale dovolovala jehle lépe pronikat do hloubky ventilu a tak jej rychleji otevírat. Při snížení předpětí bicí pružiny na 7 Kg se pak zbraň dostala do zajímavého "rovnovážného stavu" - úsťová rychlost nejprve do cca. 16-tého výstřelu stoupala, aby následně zase klesala.

    Očekával jsem, že použitím lehčího úderníku a většího předpětí bicí pružiny dosáhnu snížení extrémů, odstupu maxima od minim. Záhy jsem tedy zbraň vyzkoušel s úderníkem o hmotnosti 21 gramů. Extrémy se opravdu snížíly, ale lehčí úderník byl i na novou méně "průniku-odpornou" ventilovou pružinu příliš lehký - při síle bicí pružiny 11 Kg rychlost v nejvyšším bodě nepřekročila 270 fps:


    Z - poměrně překvapivých - výsledků posledních kombinací vyplývalo, že zbraň by pravděpodobně dosáhla lepších výkonů při použití kompromisního ~24g úderníku, který by oproti 28g nabídl plošší křivku a oproti 21g zase umožnil dosažení vyšších úsťových rychlostí s dostupnou silou bicí pružiny. Ze stejných výsledků jsem ale vyvozoval, že příliš velké zlepšení by se od toho čekat nedalo. Použitá ventilová pružina prostě stále neseděla - byla zbytečně silná. Ventil s ní ostatně přestával těsnit při tlaku, který zbrani stačil k tomu, aby střílela úsťovou rychlostí pod 190 fps, kterou u takto laděné zbraně už považuji za neužitečnou, takže tu ještě byla rezarva k použití trochu slabší ventilové pružiny, která by měla být z hlediska možnosti použití lehčího úderníku vhodnější.

    Protože vhodnější "o fous slabší" pružina právě nebyla po ruce, pokusil jsem se tentokrát (konečně) o zlepšení těsnící schopnosti ventilu onou jinou cestou. Použil jsm nové těleso ventilu které mělo lépe zpracovanou dosedací plochu a jehlu s těsněním z plastičtějšího materiálu. Aby toho nebylo málo, nově použité těleso ventilu bylo původně z ZGP-94 (upravené na rozměry: centrální otvor průměr; 7mm 4x radiální otvor průměr 5,5mm) a mělo tedy větší šířku obvodové drážky, která by pro velký přepouštěcí otvor měla být optimálnější (umožnění většího "křížového průtoku").

    Do ventilu jsem instaloval kuželovou pružinu se silou v sestavě 1,5-2,0 Kg, která stejně jako předchozí válcová nijak neomezovala pohyb jehly a pro první testy použil úderník o hmotnosti 18 gramů:


    Přirozeně se nabízelo použití lehčího 15 gramového úderníku, který by vzhledem k poslednímu testu mohl být dostatečně těžký k dosažení vysokých úsťových rychlostí a byl naopak zase dostatečně lehký, aby srazil extrémy a narovnal křivku. K tomu při jeho použití skutečně do určité míry došlo:


    Dosažený výsledek se zařadil mezi nejlepší u kterých se úsťová rychlost stabilně držela pod 300 fps. Byl ovšem prakticky rovnocenný, nebo v lepším případě jen mírně lepší než nejlepší výsledek který jsem svého času dosáhl s 15g úderníkem před tím, než jsem se pustil do experimentů s vložkou závěru (tedy ještě před prvním rozšířením přepouštěcího otvoru). Že dvě docela odlišné zbraně dosáhly toho samého výsledku bylo jistě zajímavé a překvapující. Dalo by se to ale vidět i tak, že jsem se přes všemožné radikální úpravy znovu nacházel vpodstatě tam, kde jsem byl už o nějakých pár let dříve, před nějakými 40 střeleckými testy a 1300 výstřely...

    Nejlepší výsledky před a po rozšiřování přepouštěcího otvoru - i přes dramatickou rozdílnost zbraní rovnocenné

    Potenciál stávající zbraně jsem ale přesto považoval za větší a do budoucnosti hleděl s nadějí. Pevná perforace měla dovolit použití nejlehčích úderníků bez toho, aby způsobovaly problémy s perforací bombičky a vysoký průtok měl umožnit krátký otevírací čas ventilu. Titanový úderník mohl znovu přijít ke slovu, ikdyž poslední testy ukazovaly, že ani tentokrát to nebude až tak jednoduché.


    Početní cvičení a teoretická východiska

    Do hry pak však docela nečekaně vstoupila teorie. Přiznám se, že nejsem jejím velkým příznivcem. Ikdyž jsem se nechal inspirovat mnohými nápady, názory a tvrzeními, při svém ladění jsem brzy postupoval víceméně samostatně, metodou pokus-omyl a od obecně přijímaných názorů co je pro zbraň dobré se spíše vzdaloval, neboť se bohužel ukazovalo, že velmi často neodpovídají skutečnosti. Vlastní teorie jsem pak vždy bral jen jako bezprostřední podněty k dalšímu testu, který by je potvrdil, nebo vyvrátil. Větší "teoretickou prací" jsem se nezabýval (nepočítám-li v to občasné navrhování nových součástí).

    Částečně díky nesrovnalostem ve výsledcích jakých některé zbraně dosahovaly ačkoliv by vlastně "neměly", částečně díky debatám s některými více "vědecky" zaměřenými kolegy jsem se ale nakonec dostal k teoretickým výpočtům (konkrétně byli zaměřeny na objemovou expanzi tekutého CO2). Popravdě sem se jimi pěkných pár hodin prokousával (matematika nebyla mým oblíbeným předmětem), ale nakonec mě přecijen dovedly k jednoznačným a dost zajímavým závěrům. Ty "bohužel" znamenaly zásadnímu přehodnocení některých mých dosavadních názorů. Ukázaly např. že:

  • Teorie o automatické stabilizaci ventilu prostřednictvím samovolné výměny nižšího tlaku za delší čas otevření ventilu musí být naprosto mylná. Vysvětlení pozorovaných jevů je snad možné hledat v různém průběhu dávkování tekutého CO2, popř. dynamickém brždení ucpáváním průřezů suchým ledem apod.

  • Snahy o využití samotného zbývajícího plynného CO2 v bombičce po vyčerpání tekutého CO2 (např. snížením operačního tlaku regulátorem) jsou zákonitě neproduktivní (plynné CO2 v tomto prostoru tvoří jen zanedbatelnou část původní zásoby média).

  • Vnitřní expanze ve zbrani (nedochází-li k ní při každém výstřelu, např. v tělese ventilu nebo v závěru) nehraje u zbraně běžného provedení svým objemem negativní roly, je prakticky zanedbatelná. Pozorovaný vliv úprav v této oblasti pravděpodobně připadá na vrub spíše souvisejícím změnám v separaci plynného/tekutého CO2, změně průtoku, nebo rychlosti zplynování.

  • Optimální délka hlavně z hlediska účinnosti využití plynu je teoreticky 18-19". Skutečná optimální délka bude záviset na tření, přesahu kuliček, utěsnění, dokonalém nadávkování plynu ventilem, odporu plynu vytlačovaného kulkou. Pravděpodobně však bude mnohem větší, než v té době běžně udávaných 9-12".

    Uvedené jasně vycházelo z výpočtů, jimiž bylo možné zjistit / osvětlit některé jinak obtížně pozorovatelné vlastnosti a zákonitosti okolo využití CO2 ve zbrani. Např. že plynná složka v samotné 12g bombičce při spotřebování veškerého tekutého CO2 ale zachování maximálního tlaku představuje pouze 1,37% z původní náplně (hmotnosti) CO2 - tlak tedy ani ve zbrani poháněné malou 12g bombičkou v průběhu střelby prakticky trvale neklesá, k poklesu dojde až náhle, na úplném konci střelby. Před tím se mění nanejvýš zastoupení tekutého CO2. Obdobně bylo možné vypočíst objem do kterého CO2 za pokojové teploty a atmosferického tlaku expanduje, ať už celkově v rámci obsahu celé 12g bombičky (tj. do ~6.6 dm3/l), nebo příslušného hmotnostního podílu odpovídajícího jednomu výstřelu u dosud nejúčinnějších paintballových opakovacích zbraní (~0,2g do 0,11 dm3/l).


    Zmíněné opětovně převrátilo naruby celé mé chápání toho, co se vlastně v paintballové zbrani při výstřelu děje a především vyvrátilo doměnky proč ta či ona úprava pro zlepšení účinnosti / hospodárnosti zbraně vlastně funguje. Vnitřní chaos který to ve mě vyvolalo byl dostatečně velký na to, aby mě od práce na P68SC na delší dobu odradil. Mezitím jsem se věnoval "intelektuálně nenáročným" úpravám jiných zbraní. Bylo ale jisté, že se k P68SC dříve nebo později vrátím. Stalo se tak opět po další mezihře s ZGP-94 s velkým přepouštěcím otvorem 7x12mm.



    Objevení přítlačné síly plynu a tlakově vyváženého ventilu

    U ZGP jsem už dlouho plánoval vyzkoušet ventil s abnormálně velkým (8mm) centrálním otvorem, který by ve spojení s velkým přepouštěcím otvorem umožnil dosáhnout rekordně velkého průtoku. Nakonec se k takovému opravdu sešly všechny nezbytné konstalace. Těšil jem se na další rekordní, nebo alespoň velmi zajímavý výsledek. Zajímavé to bylo, ale výsledek byl dost neslavný: kupodivu jsem s tímto ventilem v ZGP nebyl schopen dosáhnout jakékoliv užitečné úsťové rychlosti a dokonce jsem nebyl schopen dosáhnout ani sebemenšího otevření ventilu, ať jsem používal sebesilnější pružiny a sebetěžšího úderníku.

    Jehla ventilu držela skoro jako přivařená a ani se nehla. Dokonce jsem se domýval, že se ve zbrani nějak vzpříčila. Po vypuštění plynu ale chodila opět hladce. Zkusil jsem tedy změřit, při jaké síle působící na jehlu se natlakovaný ventil otevře... a bylo to při více než 40 Kg! Znovu jsem vypustil plyn a ventil si opět šlapal hladce jako hodinky. Pro jistotu jsem jej rozebral, ale žádnou závadu nebo zpříčení jsem zde nenalezl. Zase jsem jej tedy smontoval, natlakoval a dosáhl stejného výsledku. Bylo jasné, že mi cosi uniká... a bylo možné jediné vysvětlení - problémem byla samotná síla plynu působícího na těsněnou plochu, tentokrát už neúměrně narostlou. Zkusil jsem vypočítat, jaká by s ohledem na plochu a tlak měla tato síla být a ukázalo se, že prakticky přesně odpovídá naměřeném hodnotě.

    Sebekriticky musím přiznat, že i přes veškerý pokrok, veškerou praxi a dosažené výsledky v ladění jsem si až do té doby neuvědomoval, jak mocné síly se uvnitř zbraně na CO2 ukrývají. Další výpočty pak samozřejmě ukázaly, že s průměrem centrálního otvoru exponenciálně roste průřez (dle vzorce S=3,14xdxd/4) kterému je ~ úměrný maximální průtok plynu v této oblasti, ale stejně tak i uzavírací síla kterou stlačený plyn přitlačuje těsnění. Při zvýšení průměru ze standartního 5,8mm na 8,2mm se tedy plocha průřezu zvýší na dvojnásobek, což by mělo dovolit zhruba dvojnásobný průtok, ale dvojnásobně vzroste i síla, kterou plyn působí na těsnění a tlačí ji proti dosedací ploše.

    D [mm] S [mm2] F [Kg]
    5,80 26,41 22,16
    6,20 30,18 25,32
    6,60 34,19 28,70
    7,00 38,47 32,28
    7,40 42,99 36,07
    7,80 47,76 40,08
    8,20 52,78 44,29
    Průměr dosedací plochy těsnění, průřez otvoru 
a síla působící na těsnění při tlaku 850 psi

    Nabízí se otázka zda má tedy zvětšování průřezu centrálního otvoru ventilu vůbec nějaký smysl, když s zvětšováním maximálního průtoku zde úměrně zvyšujeme i uzavírací sílu (neboť obojí je přímo úměrné ploše průřezu centrálního otvoru). Smysl zvětšování průřezu centrálního otvoru spočívá v tom, že při praktickém ladění nás zajímá především ten průtok, kterého je dosaženo během určitého krátkého otevíracího času (než se kulka začne posunovat v hlavni - a tím nežádoucně zvětšovat prostor za sebou pro expanzi přepouštěného plynu). U malých průřezů se tak dříve - respektive při nižších výkonech - dostáváme do časů, které jsou pro nás nezajímavé.

    Centrální průměr ventilu je u klasického Sheridanu možné bez potíží zvyšovat asi do 7,2-7,4mm, než standartní bicí mechanismus začně mít problémy s jeho otevíráním. Nakolik je centrální otvor skutečně praktické zvětšit, kde leží optimální hranice, je pro mě obtížně zodpověditelné. Zdá se nicméně, že původní otvor o průměru 5,8mm je opravdu příliš malý. Na základě všech vlastních zkušeností bych odhadoval, že vhodný průměr bude někde mezi 6,8-7,2mm. Nemám to ale nijak přesně "vědecky" stanoveno.

    Když jsem zjistil v čem je problém, nabízela se samozřejmě možnost omezit jej snížením tlaku v komoře ventilu regulátorem, o jehož použití jsem stejně uvažoval s ohledem na stabilizaci výkonu. Pomineme-li stabilizaci výkonu, snížením tlaku si ale člověk příliš nepomůže - defacto se jen mění tlak za objem, což není optimální řešení, pokud chcete dostat určité množství plynu za kulku co nejrychleji.

    Měl jsem neodbytný dojem, že musí existovat nějaké jiné, chytré technické řešení, jak tento tlakově-závěrný problém obejít a dosáhnout vysokých průtoků natlakovaného média. Po nějaké "chvilce" bádání jsem opravdu přišel na to, že skutečným řešením by mohl být tzv. Tlakově vyvážený ventil (pressure balanced valve), tedy ventil, kde síla stlačeného plynu působí na jehlu ventilu současně v opačných směrech a tím se její efekt vzájemně vyruší. Závěrná síla takového ventilu je tím pádem snadno kontrolovatelná, což vedle možnosti použít centrální otvor daleko většího průměru dává potenciál i k použití ultralehkých úderníků, neboť jediným omezením snižování závěrné síly zde zůstává efektivní rychlost uzavření ventilu a zachování těsnící schopnosti těsnění (přičemž obojí je ještě technicky dále řešitelné).
    Ilustrační schéma jedné z variant 
tlakově vyváženého ventilu Ilustrační schéma další z variant 
tlakově vyváženého ventilu
    V té době jsem ještě nenarazil na to, že by takový ventil někdo použil v sériově vyráběné paintballové zbrani, ale možné to bezpochyby bylo (až o něco později se podobné ventily objevily na Spyderech VS3 a SP Impuse 2009). Možnost použít takový ventil kvalitativně zcela jiné úrovně mě samozřejmě nenechala chladným. Zbývala ovšem otázka jak tuto pricipielně celkem jednoduchou věc co nejlépe výrobně a konstrukčně vyřešit.

    Jako obykle, když jsem se do toho pustil, nevěděl jsem kdy přestat. Jak jsem postupně rozpracovával první vhodná řešení, objevilo se hned několikero slibných variant... které popravdě končily u dost "divokých" konstrukcí - jedna se zdála být lepší než druhá a všechny vypadaly, že řeší přinejmenším deset problémů najednou. Použití většiny z těchto variant - které by byli převážně stavěny pro dosažení maximálního efektu - by ovšem u P68SC vyžadovalo znovu rozpájet spodní trubku, k vyjmutí zapájeného pouzdra ventilu, což by nevyhnutelně znamenalo znovu předělat ještě docela zánovní velký přepouštěcí otvor. Další přitažlivé varianty vyžadovali překonstruovat i úderník nebo i upravit spoušťový mechanismus. Rozhodl jsem se proto "nejít do extrémů" a zaměřit se na "kompromisní" konstrukci, která by především umožňovala zástavbu do původního prostoru pro ventil, v klasickém starém Sheridanu.

    Mírně upravený ventil a schéma tlakově vyváženého ventilu umistnitelného do stejného prostoru v běžném Sheridanu

    Ukázalo se, že jak do prostoru v P68SC, tak překvapivě i do PGP/ZGP lze zastavět tlakově vyvážený ventil i s regulátorem, a to nanejvýše jen po malé úpravě (zkrácení) zádky komory CO2 bombičky. Vyžaduje to ovšem značný stupeň "miniaturizace" součástí ventilu, která činí jejich výrobu na běžných obráběcích strojích poněkud náročnou. Ne že by to nešlo, nebo že by s tím byli spojené nějaké vyložené technické problémy, ale chce to velmi schopného a především trpělivého soustružníka. Je to takříkajíc hodinářská práce, nesrovnatelná s "prostoduchostí" původního ventilu.

    Ačkoliv jsem byl na svůj duševní výplod opravdu pyšný, uvědomil jsem si, že jsem se zde neúmylsně přiblízil oněm hi-tech, high-end, přetechnizovaným zbraním, které jinak nerad. Konstrukčně řešitelné je téměř cokoliv. Ale někdy se za to musí zaplatit určitá cena. Dokázal jsem nacpat vše potřebné do fakticky téhož prostoru, jaký ve zbrani zabírá původní ventil, abych kvůli jeho zástavbě nemusel upravovat jiné části zbraně. Významně jsem ale navýšil obtížnost obrábění samotných částí ventilu. Ve větším měřítku (rozměru) by to nebyl problém, tady jsem si ale výrobu podobného ventilu raději odpustil. Nepřipadalo mi to jako dobrý "obchod".

    ''Kompromisní'' tlakově vyvážený ventil s primitivním regulátorem, umistnitelný do původního pouzdra ventilu

    V dalším pokusu jsem se soustředil na daleko snadněji vyrobitelný tlakově vyvážený ventil, který je do prostoru běžného Sheridanu také umistnitelný, ikdyž to vyžaduje významnější změny (hlavně ve způsobu jeho upevnění ve zbrani a optimálně také v úpravě úderníku). Pro jeho použití v původní zbrani ji tedy musíte upravit, ale výroba součástí ventilu je snadná, lehce ji zvládne průměrný soustružník, takže je to v souhrnu daleko jednodušší.

    Schéma další varianty tlakově vyváženého ventilu

    Nakonec to vypadalo, že nutné změny ani nebudou velké. Paradoxně jsem se ale dopracovával k tomu, že ikdyž to nutné není, přecijen by bylo vhodné některé změny provést - protože by to mělo pomoci, už by to ani nebylo tak složité a vypadalo elegantněji vyřešit to "z jedné vody načisto", než k sobě jednolivé části "provizorně slepovat".

    Nejprve se zdálo vhodné upravit bicí mechanismus (zvětšit prostor pro předepjatou pružinu)... pak znovu předělat přepouštěcí otvor (přepouštěcí kanál s dvojdílnou vnější vložkou)... a případně rovnou předělat celý spodek zbraně... oddělit vedení předpažbí od spodní trubky (zjednodušší se výroba a montáž)... udělat nový závěr (lepší průtok)... zcela jiné napínání úderníku... vertikálně umístněnou bombičku...







    ...


    NA ČLÁNKU SE PRACUJE, BUDE DOKONČEN POZDĚJI



    Předběžný závěr:

    Domývám se, že po (v rámci nemožnosti) stručně shrnutém výše mám s P68SC zkušeností jako málokdo jiný a mohu se tedy k ní i k jejímu výkonostnímu potenciálu zodpovědně vyjádřit a takříkajíc bilancovat.
    P68SC je v našich podmínkách jistou raritou. I přes celkem atraktivní vzhled ale oproti relativně běžnému PGP vlastně nenabízí nic jiného, než trochu delší hlaveň, jiným závěr a ergonomii... přičemž ani jedno z toho nepřináší zásadní výhodu.

    To která z obou zbraní je lepší je ryze individuální otázka pro každého uživatele. V této souvislosti si mohu být jistý jen tím, že pokud se vám PGP nezdálo dost dobré, pak vás asi ani P68SC neuspokojí... ale nejspíš také zas naopak - pokud se vám PGP líbí, není to ještě zdaleka zárukou, že vám P68SC bude vyhovovat líp.

    Ikdyž jsem po P68SC dlouho toužil a posléze ji získal a následně poladil do úrovně které se mnoho jiných rovnat nemůže, nakonec s ní stejně téměř nehraju - v akci stále preferuji PGP protože je kratší, snáz se s ním pohybuje... a má také jakésy své osobní, těžce uchopitelné a popsatelné kouzlo. P68SC má také podobné, ale prostě trochu jiné.

    Z čistě "technického hlediska" je P68SC docela problematickým výtvorem. Poloha předpažbí je zde nejspíš pro přirozené natahování výhodnější a delší předpažbí, více vzdálené od závěru je také na zbrani lépe vedené. Delší zámerná je jistě výhodná... ale otázka je, jakou roli tyto věci skutečně hrají "v akci" a zda stojí za podstatně větší velikost a hmotnost které je s nimi spojeny. Závěr má lepší typ uzamčení, ale bohužel je také dost pofiderně těsněný a jeho průtokové kanály nemají optimální rozměry ani tvar pro Stock Class zbraň. Ač je to smutné, výrobce v tomto ohledu pravděpodobně jen technologicky improvizoval na základě P68AT aj. svých zbraní, určených pro velké plnitelné tlakové lahve.

    Je třeba říci, že u sériové P68SC její delší hlaveň nepředstavuje podstatnou výhodu, neboť veškerý její pozitivní přínos je zde více než "vyvážen" problémy na druhé straně zbraně, především úniky plynu špatně utěsněným závěrem. Zbraň je i tak s delší hlavní sice schopna dosahovat vyšších úsťových rychlostí než běžné neladěné PGP, ale má nízkou hospodárnost využití plynu a tedy i zcela nevyhovující vytrvalost na těchto výkonech. Obdobně jako v případě PGP ani ona nemá optimalizovanou hmotnost úderníku, pružiny ani průtokové kanály vedoucí od komory ventilu až ke komoře hlavně.

    Pokud jsou obě zbraně náležitě poladěné, hlavní rozdíl je v menší hlučnosti P68. Jinak tu žádná další podstatná výhoda není. Pro výkon hraje každopádně stupeň optimalizace věcí spojených s ventilem daleko větší roli, než délka hlavně. Výsledný rozdíl snad pouze několika několika ran u opravdu dobře laděných zbraní jistě nehraje až takovou roli.

    Běžnému uživately P68SC bych na základě svých zkušeností doporučil provést následující úpravy:

  • přetěsnění závěru (zaslepení otvoru regulátoru rychlosti a oprava dosedací plochy třetího o-kroužeku)
  • odlehčení úderníku odbrušování z původních ~42g na 15-17 gramů
  • úpravu jehly ventilu pro zvýšení průtoku a uvolnění většího prostoru pro pohyb její i pohyb úderníku
  • nahrazení původního tělesa ventilu novým zakázkovým, s pouze jedním otvorem na obvodu
  • úpravu poměru sil na pružinách v souvislosti s nastavením optimální rychlosti.

    Provést je se dle mého názoru určitě vyplatí. Měly by relativně snadno a spolehlivě zajistit výkon okolo 25-ti ran nad 250 fps na jednu 12g bombičku. Tedy asi 2,5x více dalekonosných ran, než u neupravené zbraně. Další úpravy už považuji z hlediska "ekonomické efektivity" za diskutabilní. Vyždímat z P68SC podstatně více dá zkrátka mnohonásobně více práce a praktický význam to už nejspíš nemá. Význam to má jen pro někoho, kdo má k této zbrani opravdu zvláštní vztah nebo mu jde o "ladění pro ladění"... což byl i můj případ. Pokud to bude případ i někoho jiného, přeji mu aby si to užil stejně, jako jsem si to užil já a doufám, že mu v tom bude tento "článek" nápomocný.