(Roz)pájení PGP/ZGP
Jak si drobně poladit PGP/ZGP


Při důkladnějším ladění PGP/ZGP se neobejdete se bez jeho rozpájení/spájení. Jde o nezbytnou operaci pokud chcete rozšířit přepouštěcí otvor, vyměnit hlaveň, upravit ústí do komory, vyměnit zásobník, nebo provést konverzi na (semi)automat... nebo se prostě jen skutečně důkladně podívat do vnitřků zbraně.

Takovéto rozpájení není prací pro úplné amatéry, ale také to není nic až tak složitého (jak to na první pohled vypadá). Je dobré mít alespoň nějakou zkušenost s pájením, třeba i jen s pistolovou trafopájkou. Jinak to ale je jen otázka nějakého přiměřeného vybavení, trpělivosti a pečlivosti. Odvažuji se prohlásit, že to zvládne každej blbec, protože skutečnost, že i tak nešikovný člověk jako já to zvládl je toho jasným důkazem. Jak na to si ukážeme na příkladu výměny přepouštěcí trubičky (v rámci výkonostního ladění), což je asi nejčastější hlavní důvod pro (roz)pájení Sheridanů.

Na pokusy s pistolovou (75-125W) trafopájkou s očkem, příp. mikropájkou (20-40W) tu okamžitě zapomeňte. Jsou to sice skvělé nástroje a principy při jejich aplykaci jsou stejné, ale jejich výkon je zde naprosto nedostatečný - pájený spoj je příliš velký a mosaz je dobrý vodič tepla a všechno takto vyprodukované teplo tedy okamžitě spolehlivě odvede. Zabere pouze "pořádný plamenomet". Chce to prostě pořádný zdroj tepla, nejčastěji nějaký větší hořák. Lze použít cokoliv od 200W elektrického hrotového pájedla výš, nejlépe "letlampu", ať už benzínovou nebo plynovou. Hrotová pájedla by teoreticky měla pomoci vytvarovat spoj do elegantního tvaru, ale prakticky se nejkvalitnějších (a nejestetičtějších) spojů dosahuje za použití obyčejného silného hořáku a menšího množství velmi kvalitní pájky s přiměřeným množstvím tavidla. Doporučuji letlampy na Propan-butan (optimální výkon kolem 6 Kw) nebo případně kyslíko-acetylenový hořák s topenářskou koncovkou (je menší než obvyklá, aby dosáhla na nepřístupná místa, takže také nemá tak velký plamen) - nejsou tak úplně nepřiměřené a mají velkou rezervu výkonu, což se hodí.

tělo PGP připravené k rozpájení

Při samotném rozpájení není moc co pokazit. Celý "fígl" je v tom, nečekat až se spojované části sami od sebe oddělí a cín ze spoje vyteče, ale po přiměřeném nahřátí letovanému spoji od sebe jemně pomoci, například lehkým tahem tyčkami, nebo francouzkými klíči z obou stran (popřípadě z jedné, nemáte-li k dispozici čtyři ruce). Největší nebezpečí jak tu něco pokazit nastává až při manupulaci s horkým odděleným kusem trubky - jde zkrátka o to ji neupustit, protože při pádu by se velmi snadno zdeformovala.

Pokud chcete odpájet jen to co je skutečně nezbytné (tedy jen spodní nebo jen horní trubku), k tomu aby jste zabránily přenosu tepla a narušení spoje i na druhé straně, stačí sevřít tělo zbraně za opačné dvě trubky svěrákem skrze mokrý hadr - takovéto "chlazení" bude dostatečné, aby zmrazilo tepelné mosty, než bude operace hotova. Zpravidla je ale vhodné rozpájet všechny trubky, protože největší problém tu není v samotném pájení, ale v různém začišťování spojů. Při oddělení všech trubek se pak můžete dovnitř dívat pěkně ze všech stran. Mimo to, když už se do pájení pouštíte a komplykovaně si vše připravujete, vyplatí se udělat vše narát - při rozšířování přepouštěcí trubičky, rovnou i ošetřit všechny jinak nedostupné plochy a hrany, hlavně u nabíjecího otvoru nahoře. Na druhou stranu je ale vhodné pájení dělat to postupně, dvoufázově - tedy nesnažit se hned rozpojit/spojit všechny tři trubky najednou, ale nejprve pracovat s dvěma kusy a pak v klidu přejít na další. Výhodou částečného rozpájení je snad jen to, že tak mnohdy lépe chytíte rovinu při spájení, ale to je otázka zkušenosti.

...rozpájeno.

Rozpájeno... pohled ze strany otvorů, podloženo
nábojnicí .22 LR která bude tvořit novou trubičku

Rozpájení je až dětsky snadné, prakticky nic tu nehrozí, kromě klasických nebezpečenství při práci s plameny a kusy horkého kovu. Opětovné kvalitní a v neposlední řadě i estetické spájení je už náročnější. Pro úspěch je klíčová především správná a pečlivá příprava a použítí vhodných prostředků. Kdovíjak velká zručnosti není nutní, jde spíš o volbu správného způsobu, nástrojů, trpělivost a pečlivost.

Takže, čím vlastně pájet? Nejlepší by bylo tvrdé pájení stříbrem, ale to vyžaduje DOKONALE odstranit z bývalého spoje všechny zbytky cínu a stříbro má také daleko vyšší teplotu tavení než cín, velmi blízkou teplotě tavení mosazy, takže jednak musíte být velmi opatrní při ohřevu a druhak je třeba použít i výkonnějších prostředků. Zpravidla je proto lepší použít znovu cín - pevnost spoje je u něj dostatečná, je tu menší šance něco pokazit a nezbytné prostředky jsou daleko dostupnější, takže proč ne.

Lze použít tyčku obyčeného cínu, používaného např. klempýři na letování okapů, ale daleko vhodnější je tzv. trubičkový cín - ačkoliv na první pohled vypadá jako obyčejný 0,8-6mm cínový drát, je to trubička speciální cínové slitiny (typicky 60% cín, 40% olovo a případně ještě malá přímes - do 5% - stříbra nebo mědi) která má uprostřed malé množství tavidla, konkrétně kalafuny (pryskyřice z jehličnatých stromů). Trochu tavidla je ovšem i pak vhodné doplnit zvnějšku. Lze použít zředěnou kyselinou solnou (31% technická chlorovodíková - HCl) "převařenou" se zinkem, nebo opět kalafunu, ale vůbec nejlepší je speciální pasta pro měkké pájení elektronických součástí.

Hořák s malou propan-butanovou lahví - ideální hlavní nástroj pro celou operaci. V podstatě je to takový (asi 10x) silnější plynový vařič... I pokud ani vy ani vaši známý nic takového nevlastníte, není to ještě důvod si zoufat. V současnosti je na trhu spousta podobných výrobků, od velkých a drahých pájecích souprav, až po velmi malé a levné hořáky pro kutily, zhruba o velikosti barvy ve spreji až po miniaturní hořáky o velikosti většího zapalovače, prodávaných do tří stovek a plněných obyčejným plynem do zapalovačů (butan)... pro nás je vhodný zlatý střed.
Pájecí pasta (tavidlo) pro měkké pájení, obchodní název MTV-125R (dle DIN 8511 typ F-LW3). Jde o vodourozpustné tavidlo, které neobsahuje těžké kovy a je určené k pájení barevných kovů a ocelí včetně nerezavějících. Je oblíbené pro svoji vysokou účinnost, hygienické a ekologické vlastnosti. Používá se v mechanice, klempířství, v elektrotechnice a elektronice pokud je možné pájené díly omývat vodou (nemá elektroizolační vlastnosti). Balení: 50g kelímek, cena cca. 40 Kč.

Trubičková pájka Sn60Pb40 z kovohutí Příbram. Jde o klasickou levnější trubičkovou pájku používanou v elektrotechnice. Velmi snadno se s ní pracuje a z hlediska kvality spoje je víc než dostatečná. Optimální tloušťka (průměr) pro tuto práci je zřejmě 1,5mm. Balení: 100g, cena cca. 80 Kč.
...vhodnější by snad bylo použít pájku s malou příměsí stříbra nebo mědi, ale skutečný rozdíl pro nás v praxi nehraje roli, zatímco cena a dostupnost zpravidla bývá trochu jiná.

Pokud máte všechno toto základní nezbytné vybavení, pak nejprve jde o to, oba rozpájené kusy na spájení připravit - tedy v našem případě rozvrtat v trubkách otvory pro vložení nové trubičky. Používáme-li jako nové trubičky malorážkové nábojnice, odvrtáme tedy starou trubičku vrtákem 5.0mm a poté oba otvory dokončíme vrtákem 5.6mm a začistíme vzniklé otřepy venvitř i zvenčí. Novou trubičku zakrátíme na vhodnou délku (~5mm), vytvoříme zde rádiusové přechody do vnitřních průměrů (nejlépe broušením jemným smirkovým papírem nasazené na kulatině vhodného průměru - závěru a trubičce ventilu), začistíme hrany a vnitřní průměr. Z bývalého spoje odstraníme starý cín (výborná je k tomu kotoučová bruska a následně brusné rouno) a plochu spoje očistíme a odmastíme. Pokud měly vaše trubky ještě zachovalou vnější povrchovou úpravu (černou barvu) a nezničily jste ji při rozpájení (příliš dlouhým nebo nepravidelným ohřevem), nemusíte ji vyjma nejbližšího okolí pájeného spoje odstraňovat - tato barva je více odolná teplu než cín a tělo tedy lze rozpájet i spájet vpodstatě s zachováním povrchové úpravy (viz toto pájené P68SC). Většinou se ale zbytky povrchové úpravy odstraňují a trubky se leští.

Připraveno ke spájení - rozvrtané otvory, připravená trubička, spoj očištěný od zbytků dřívějšího cínu a odmaštěný

Konečný výsledek pájení vždy závisí z převažující části právě na pečlivosti příprav, takže se je nesnažte uspíšit, aby jste se dostaly "k tomu podstatnému". Pro samotné spájení si je vhodné udělat jednoduchý "přípravek" z kusu dřeva a čtyř hřebíků - dostatečně velký špalík dřeva necháme trochu nasáknout vodou, sevřeme ho do svěráku a trubky na něm proti sobě jemně rozepřeme ve vhodné poloze zatlučenými hřebíky (skvělé jsou ploché hřebíky do betonu které vám poskytnou velkou opěrnou plochu). Polohování nové trubičky je vhodné zkontrolovat zkusmým zasunutím komory (trubičky) ventilu a pohledem skrze hlaveň (nebo nejlépe vložením kulatiny o průměru závěru) - je vhodné trubičku perfektně sesadit aby nepřesahovala a raději se k pájení připravovat dvakrát, než pak zdlouhavě vzniklé přesahy uvnitř spájených trubek začišťovat. V požadované poloze (hloubce zasunutí) trubičku případně můžete přidržet zastrčeným rozepřeným dřevěným kolíčkem na prádlo (rovněž namočeným ve vodě), ale pokud jste chytří, nebude to nutné, protože trubičku vám zafixuje ve správné poloze už jen samotný vhodně zvolený přesah v jejím uložení.

Ačkoliv popsaný "přípravek" vypadá amatérsky a primitivně, účel splní lépe než kdovíjaký "profesionální" nástroj. Při samotném pájení je trubky nejlepší celé nejprve lehce nahřát, poté letovanou spáru mezi nimi potřít malou vrstvou tavidla (pro estetiku spoje je důležité, aby tavidlo bylo po celé délce spoje naneseno rovnoměrně a nebylo naopak zbytečně nacyntané okolo), to následně opět lehce nahřát plamenem (jen do okamžiku až se tavidlo začně tavit), kleštičkami vložit předem přesně na délku spoje zastřižený "drátek" pájky a zapracovat hořákem. Pájka se nejprve rozteče a okamžitě poté působením tepla začně vzlínat do prostoru mezi trubkami (tokem horkého plynu lze případně roztékající se pájku ještě drobně "rozhánět" ve spáře). Důležité je udržet ve spoji rovnoměrnost a především nikde nepřehnat dobu finálního nahřívání (aby vám cín neprotekl úplně skrz a nevytekl z druhé strany) a také nepoužívat nadměrné množství cínu. Jedna "vrstva" drátku o průměru 1,5mm z jedné strany opravdu bohatě stačí na vytvoření celého kvalitního spoje, který by pak následně měl být téměř neviditelný (pevnost pájeného spoje je tím větší, čím tenčí je spojovací vrstva). Obvzláštní pozor si je třeba dát při letování okolo trubička a výřezu kolem přenosového čepu závěru (aby cín nevtekl do vnitřího prostoru odkud by jste jej pak jen velmi obtížně odstraňovali).

Spájeno... vypadá hnusně? 
Ano... prozatím.

Po spájení trubky nechte vychladnout a spoje omyjte vodou aby jste odstranily zbytky pájecí pasty. Nelekejte se pokud je povrch trubek nyní zoxidovaný a vůbec taknějak nevzhledný - důležitá je kvalita samotného spoje, rovné spájení všech trubek a to, aby okolo nebyl "nakydaný" přebytečný cín. Samotný nevzhledný povrch je následně velmi snadné dostat do původního stavu, není-li pocyntaný cínem. Doporučuji zapracovat nejprve brusným rounem a poté doleštit lapovací pastou... a samozřejmě lapovat i všechny vnitřní plochy, které byli zasaženy v obdobném duchu, byť ne tak drasticky. Pokud nová přepouštěcí trubička na jedné ze stran trochu vystupuje z obvodu, nebo někde uprostřed máte malé množství cínu, sice jste to dost pokazily, ale nelekejte se - lze to celkem snadno napravit. Vhodným nástrojem k tomu je proužek smirkového papíru nalepený na nějaké tyčce (stejně jako v případě pájecího přípravku platí, že tento primitivní nástroj udělá danou práci lépe než cokoliv jiného).

Po hrubém leštění brusným rounem

Po jemném (do)leštění lapovací pastou

Pokud se vám náhodou celá operace nepovedla k vaší plné spokojenosti, můžete znovu trubky rozpájet, očistit a znovu spájet - hned nebo kdykoliv později, kolikrát chcete. Celou operaci lze provádět dokola a dokola, až do zblbnutí. Jediné co se obtížně napravuje, je nadměrné množství cínu nacintané po povrchu, zvláště uvnitř, ale i s tím si lze i v kritických případech celkem dobře poradit úplným rozpájením, nahřátím trubek až do ruda a nechání cínu odtéct, jeho setřením, nebo odškrábáním ještě v tekutém stavu.


Co říct na závěr? Opět bych zopakoval, že celá věc vypadá na první pohled daleko složitěji, než jaká ve skutečnosti je. Pokud si myslíte, že je celá tato pájecí operace nad vaše síly (není), nebo k ní nemáte vhodné prostředky a považujete jejich pořízení za příliš nákladné (hloupá výmluva), nezoufejte - můžete si ji nechat udělat zakázkově. Na koho se obrátit? Klíčové slovo je Pasířství - starobylé řemeslo zaobírající se prací s barevnými kovy. Pasíř dnešních dnů obecně zpracovává barevné kovy a vyrábí nebo restauruje z nich vyrobené předměty užitého umění, interiérové i exteriérové doplňky architektury apod. Profesionální rozpájení/spájení dvou trubek by pro něj tedy měla být hračka. Jednak tak ale ztratíte spoustu času minimálně různým předáváním a vysvětlováním a druhak si osobně myslím, že je škoda nechat tuto zajímavou práci na starost jiným a připravit se o dobrý pocit z jejího provedení. Člověk s minimálními znalostmi měkého pájení by to měl napoprvé celkem "profesionálně" zvládnout za jedno odpoledne a dopoledne, pořídí-li si k tomu vhodné nástroje a bude-li se držet výše uvedeného doporučeného postupu. Vím to celkem jistě.


http://www.trminek.cz/view.php?nazevclanku=naradi-a-nastroje-03-plynovy-horak&cisloclanku=2005060001