Psychologie ladění

Mnozí lidé jsou proti "amatérským" úpravám zbraní a vybavení. Argumentují nejčastěji otázkou: kdyby existoval nějaký snadný způsob jak zlepšit funkci toho kterého výrobku, proč by ho neprovedl už přímo sám jeho výrobce? Odpověď na tuto otázku je ovšem velmi jednoduchá: neprovedl to proto, protože u drtivé většiny výrobků (snad až na pár výjmek z oblasti jaderné energetiky nebo kosmického průmyslu) je tvar součástí, jejich materiál a technologie použité při výrobě kompromisem mezi funkcí, výrobní (respektive finanční) náročností a jistých formálních omezení.

Dokonalý výrobek by tak měl daleko složitější tvar, mnohdy by byl vyroben v maximální dosažitelné přesnosti (odchylky v tisícínách milimetru) z mnohem dražších materiálů (bronz, titan, nástrojová ocel, teflon) s mnohem lepší povrchovou úpravou (leštění, lapování, teniferace, povlakování teflonem). Některé jeho součásti by byli vyrobitelné pouze ruční prací nebo za použití speciálně k tomu zkonstruovaných (tzv. jednoúčelových) strojů a nástrojů. Byl by speciálně testován a nebyl by navrhován v souladu s jinými, než funkčními omezeními. Takový perfekcionistický kousek by běžný sériově vyráběný exemplář nezanedbatelně převyšoval, ale jeho výrobní cena by také byla mnohonásobně vyšší (klidně i víc než 10x) a jen málokdo by si ho mohl koupit. Všichni výrobci proto volí určitý kompromis mezi kvalitou a náročností. A tak "dobré výrobky" sice nemají špatný poměr ceny a výkonu, ani špatnou použitelnost "z krabice", ale i je lze o dost vylepšit a to často dokonce velmi jednoduše (natož pak ty "šmejdy").

V mnoha případech je navíc daný výrobek třeba přizpůsobit na míru tomu kterému konkrétnímu uživateli a jeho podmínkám, což je v sériové výrobě také věc velmi obtížně dosažitelná. Nezanedbatelné tu nejsou ani náklady na vývoj nebo úpravu stávajících výrobních provozů. Klasický učebnicový vývojový proces například spočívá v náčtu několika možných variant řešení, z nichž se nakonec volí ta, která celkově vypadá nejnadějněji a ta se pak dokonale dopracuje. Dopracování a praktické ozkoušení všech variant se neprovádí, protože by zabralo příliš mnoho času, což by jednak stálo peníze a druhak by vás mezi tím konkurence mohla předstihnout a nasytit mezitím trh jen o zlomek horším výrobkem. Často je dokonce spěch na vývoj takový, že se uspěchává i volba variant - dopracuje hned to první co vypadá, že by mohlo fungovat a mnohdy ani toto dopracování není kdovíjak pečlivé. K nějakému dlouhému testování sériových výrobků ze strany jejich stvořitele pak dochází jen zřídka a problémy bývají i s jejich průběžným vylepšováním podle podnětů z praxe, protože to narušuje v té době už rozjetý a zaběhlý výrobní proces a dále navyšuje náklady. Navíc čím víc uživatelů, tím víc zpravidla podnětů. A tak největší soubor zkušeností je k dispozici až tehdy, je-li většina produkce hotova a rozšířena mezi uživately (a kdy už je zpravidla celá koncepce výrobku zastaralá a pracuje se na jeho nové generaci).

Říká se, že dokonalost se skrývá v detailech. Pokud je to pravda, pak dokonalosti může dosáhnou jen ten, kdo obětuje dostatek času k odhalení všech těchto detailů, jejich nápravě a vylepšení. Výrobce a prodejce ale musí často svůj výrobek uvést na trh včas, předtím než ho dostihne konkurence a zákazník si jej kupuje před tím, než tyto detaily může poznat. Pro výrobce i prodejce bývá hlavním cílem prodat, co se s jeho produktem děje poté jej většinou až tak moc nezajímá. U zákazníka je tomu přesně naopak. Hlavní zájmy a problémy obou těchto skupin se zkrátka dost liší.

Ladění nepodléhá mnoha tlakům kterým musí čelit výroba a prodej. Je to individuální proces, na pomezí výroby a vývoje, při kterém se jednotlivé části a skupiny zbraně přibližují dokonalosti víc, než se to s ohledem na své jiné zájmy rozhodl udělat výrobce, dál než to mohl tušil řadový zákazník v okamžiku nákupu. Ladění je přímou interakcí mezi uživatelem, jeho potřebami a zkušenostmi a výrobkem, jeho technickým a technologickým stavem. V neposlední řadě se do této interakce zapojují i konkrétní podmínky a konkrétní způsob použití toho kterého uživatele.

Ladění sice často může v krátkém čase a při zanedbatelných investicích přinést výrazné zlepšení, ale může být také naopak velmi nákladné a "neekonomické", pokud při něm zajdete "příliš daleko". Investice do laděné zbraně mohou snadno přesáhnout dvojnásobek její původní pořizovací hodnoty a na finálním exempláři nakonec může zůstat jen zlomek z původních, originálních částí.

Ladění by přesto nemělo být chápáno ani jako plýtvání prostředky ani jako nějaká zázračná cesta k levné a přitom výkonné výstroji (ač se často můžeme setkat s výsledky obojího druhu). Ladění je ve skutečnosti svým způsobem pocta kterou té konkrétní věci poskytnete, něco co děláte nikoliv proto aby to bylo uděláno, nebo že by jste snad "museli", ale především proto, že chcete. Ladění je i osobní "cestou" uživatele.

Ladění není otázkou nějakých kategorií nebo tříd. Ladit lze téměř vše, byť těmi nejlepšími polotovary zpravidla bývají spíše starší, levnější, jednodušší, "obyčejnější" věci, s určitými nedostatky a nedokonalostmi, neboť právě ty dávají největší prostor k úpravám, zatímco na skutečně již "dokonale" optimalizovaných kouscích jejich do detailů propracovaný design často ani žádný prostor k úpravám neposkytuje, protože tu příliš mnoho věcí zapadá do sebe a není tu už žádné "volné místo" (nehledě na přirozenou neochotu uživatele zasahovat do nákladných, drahocenných a komplikovaných výrobků).

Proč se tomu říká "ladění"? Asi podle ladění hudebního nástroje. Ale stejně tak bychom mohly hovořit i o broušení nože. Stejně tak jako i sebelepší nůž je třeba nabrousit, aby plnil jinou než okrasnou funkci, i ta sebedražší součást výstroje není opravdu hodnotným doplňkem a mistrovským nástrojem, dokud nebyla vystavena "ladění". Jen málokterá i třeba high-end zbraň zkrátka ladění nepotřebuje.

Ladění je kupodivu velmi podobné i uklízení, protože jde o proces, jehož prostřednictvím prostě dáváte něco do pořádku, potřebné věci na svá místa a nepotřebných se zbavujete. Stejně jako ve všech těchto případech je na konci jedním z největších zisků váš dobrý pocit, vznikající z toho, že jste udělaly dobrou věc a trochu "zlepšili svět", byť třeba jen v maličkosti.

Ladění je indiviuální, dlouhodobá a cílevědomá interakce mezi uživatelem a jeho nástrojem. Je to personifikace výstroje, která může připomínat zdánlivě či fakticky nekonečný koloběh intenzivního užívání, údržby, konstrukčních a technologických úprav i naprostého nahrazování vybraných součástek které se ukázaly jako nevyhovující a nedovolující potřebnou změnu. Ladění a laděná zbraň je příběhem vývoje. Uživatel-ladič při něm odhaluje samu podstata funkce, odkrývá slabiny, skryté možnosti i různé alternativy a varianty. Jak zvyšuje vlastní dovednosti, zlepšuje chápání svého nástroje i svého způsobu jeho použití a získává praktické zkušenosti... které ho vedou k dalším experimentům a úpravám. Z větší části však postupnými, v zásadě nikterak rozsáhlými, ale naopak citlivými a promyšlenými zásahy do toho kterého detailu zlepšuje funkčnost celého celku.

Některé výrobky fungují velmi dobře už ve stavu v němž k vám přijdou z továrny, jsou takové které fungují problematicky a další které vůbec ne. Za splnění několika základních podmínek ale fungují všechny přinejmenším uspokojivě a po pečlivém vyladění mohou všechny fungovat přinejmenším výborně. Ten kdo tyto "základní podmínky" a "základní ladící techniky" zná může uvést do provozuschopného stavu prakticky cokoliv - je to jen otázka dodatečných investic, vynaloženého úsilí a času.

Ladění v tomto podání se značně liší od dnešního mainstreamového, "západního", přístupu k výstroji - prostě koupit to nejlepší vybavení které si můžete dovolit a k němu pak případně přikupovat další doplňky nebo lepší díly. I k ladění jsou sice třeba určité prostředky a alespoň elementární zázemí, často i zde vyměňujeme starý díl za nový, ale tím nejdůležitějším je zde angažovanost a iniciativa ladiče, který se v jeho průběhu vlastně sám rozvíjí, učí se řešit si své problémy, sám, aniž by se pohodlně spoléhal na ostatní a jen na svou kreditku (ne že by kreditka byla pro ladiče méně či více vznešeným "nástrojem" než třeba vrtačka). Při skutečném ladění čas dohotovení nehraje roli a vlastní práce se do investic jaksi nepočítá. Ladění je proces, nikoliv cíl.

Zatímco ostatní zpravidla chtějí výsledek teť, hned a okamžitě, ladič většinou není zaměřen v tak omezeném, krátkodobém horizontu. I on sice postupuje po malých úsecích, krok po kroku, dosahováním jednotlivých krátkodobých cílů a je často nedočkavý na každý další výsledek, ale není zaměřen ani tak na dosažení nějakého určitého stavu v kontrastu k současnosti, ale na obecné zdokonalení ve všech rovinách, na přiblížení, nebo spíš přibližování k bájné dokonalosti. Každý dosažený cíl je zde jen dočasnou zastávkou před postoupením na další úroveň vývoje. I proto je laděním možné získat hodnoty, které si nikde v obchodě nekoupíte, ať už materiální nebo jiné.

Při skutečném ladění není cena, značka či pověst finálního výrobku ani jednotlivých součástí podstatná. Při ladění se díváme na výsledky, aniž bychom je považovali za konečné a nehledíne na to zda to či ono cenu či obraz nás nebo laděného výrobku zvýší. Zatímco ostatní často usilují o společenskému uznání, ladič hledá jiného hodnoty. Z hlediska výsledků si především uvědomuje, že technicky ekvivalentní výrobky budou podávat stejné výkony, bez ohledu na jejich značku, nebo pořizovací cenu a že naopak výrobky z vnějšku zdánlivě stejné se svou užitnou hodnotou mohou ve skutečnosti zásadně lišit. S několika dobře cílenými, uvědomělými zásahy může i ta nejlevnější zbraň překonat tu nejdražší a to právě v těch aspektech, které jsou pro samotného uživatele nejdůležitější, prostě proto, že klíčový parametr, omezující faktor či součást tu byla lépe vyladěna. Zbraň stejného typu a vzhledu může být funkčně na zcela jiné úrovni, neboť klíčové vnitřní části či jen jejich detaily byli či nebyli poladěny.

Tolik něco málo k tomu co - dle autora - znamená ladění. Na závěr ještě jedna důležitá připomínka: ladění v žádném případě neslouží k tomu, aby jste se nad ostatními vytahovali, ať už svým vytuněným vybavením, nebo svými dovednostmi a znalostmi. Skutečný ladič má snad jistou přirozenou hrdost na své schopnosti, dosažené výsledky, je pyšný na své nejlepší dílo a cestu kterou má za sebou, ale je také plný skromnosti a pokory, vždy připraven pomoci méně zkušeným... protože si sám prošel cestou pokusů, omylů, těžkostí a neúspěchů, sám nejlépe zná své nedostatky a slabiny, které nakonec ostatním z větší části zůstávají skryty. Je si jich vědom lépe než kdokoliv jiný a ví, že se jimi nikterak neliší od těch nejnižších. Největší ladič se naopak ve své velikosti tím nejnižším být cítí, neboť za sebou má vedle úspěchu i největší množství porážek, selhání a zklamání.